Tony Allen - Film of Life

recenze
Tomáš Kerle

Legendární bubeník Tony Allen se po pěti letech vrací se zbrusu novým albem, aby všem dokázal, že ve své groovem nadopované hudební kariéře ještě zdaleka neřekl poslední slovo.

Nenápadně vyhlížející tichý chlapík za bicími, který v 70. letech společně s Fela Kutim vdechl život hudebnímu stylu jménem afrobeat, se poslední dobou rozhodně nenudí. Jeho hvězda stará září jasněji než kdy před tím, a lze jen těžko spočítat všechny nahrávky, na kterých v uplynulých letech hostoval. Navíc velmi plodná spolupráce s workoholikem a náruživým všeumělem Damonem Albarnem (ex-Blur, Gorillaz atd.) v projektech The Good, Bad & Queen a Rocket Juice & the Moon ho vynesla i na nebe hudebního mainstreamu. Tony Allen je prostě ve svých sedmdesáti čtyřech letech na vrcholu a jeho nová deska tuto domněnku jen potvrzuje.

Jistě, vše se zde točí okolo hypnoticky pulzujících rytmů, které Tony s architektonickou precizností vytepává na svou soupravu. Hudebními dějinami ošlehaný bubenický pardál ovšem má vybraný vkus a neutuchající vizi, takže tracky nejsou žádná one-man show dávicí se vlastním instrumentálním exhibicionismem. Doprovodná kapela složená z členů francouzského tria Jazz Bastards a několika zajímavých vokálních hostů dávají albu tvář a tolik potřebný příběh.

Album začíná příznačně písní* Moving on*, která jakoby shrnovala vše, co dělá z afrobeatu tak přitažlivou taneční hudbu. Tranzovně se opakující kytarový motiv se zde pojí s pulzujícím rytmem bicích, nad kterým se vznášejí nápadité poryvy dechové sekce. V Boat Journey zase dominuje basový motiv v kombinaci s orchestrálními plochami a laděním lehce temnějšími vokály. Nejsilnější momenty desky se pak objevují v instrumentálních skladbách Ewa a Afro Kungfu Beat, kde Tony ukazuje celému světu, v čem jeho rytmické umění tak jedinečné. Intimní rozhovor basového bubnu se snarem a k tomu rozpustile přitakávající hihata v tavicím kotli smrtícího groovu... Singl Don't go back s vokály již zmíněného Damona Albarna se pak svou melancholickou atmosférou a nápaditou aranží zaryje hluboko pod kůži. S hostujícím afro-americkým zpěvákem, který si říká Kuku, se zase Allenovi ve skladbě Tony Wood podařilo vytvořit majestátní skvost, nasáklý bluesovým vokálem, funkovými riffy a dubovými ozvěnami.

Příjemným překvapením je skutečně krystalický zvuk celé nahrávky. Každý nástroj tady má v mixu své pevně dané místo a dotváří zvukové spektrum, aniž by lezl do zelí svému sousedovi. Výsledkem je hudba , který vás chytne za srdce, rozhoupe v bocích a už nepustí. I přesto, že album je žánrově velmi rozmanité, vše drží pohromadě právě Tonyho nezaměnitelný rukopis za bicími. Od první vteřiny je každému jasné, kdo že to svou polyrytmickou magií pohání celou kapelu vpřed a neuhne ani o beat. A nakonec malé upozornění pro posluchače: "Pozor, tato deska vyvolává těžkou závislost!"