Staff Benda Bilili – funkové tříkolky z ulice dobývají svět

profil
Tomáš Kerle

V posledních letech jen málokterá africká kapela rozvířila hladinu world music s takovou razancí, jako šestice muzikantů z Konga, která si říká Staff Benda Bilili. Zásluhu na tom má samozřejmě jejich hudba, která čarovně tepe v rytmu rumby, afrického reggae či řádně procítěného rhythm´n´blues.

Navzdory osudu

Speciálně upravené tříkolky, na nichž vystupují při svých koncertech, jistě každému posluchači učarují. Zároveň ale připomenou zatraceně těžký úděl v podobě postižení dětskou obrnou, s nímž se tito muzikanti museli vyrovnat. Vědomí vlastní jedinečnosti, nezdolná vůle a hudba hraná přímo od srdce, to jsou základní elementy, které tvoří páteř této unikátní kapely.

Život v Kinshase, hlavním městě Demokratické republiky Kongo, rozhodně není žádný med. Bující korupce, závratná kriminalita, polorozpadlá infrastruktura a především nedozírná chudoba místních obyvatel, která dělá z každého dne pro většinu z nich holý boj o přežití, tak by se daly shrnout hlavní rysy tohoto druhého největšího města subsaharské Afriky. V této nepřehledné změti rozpáleného betonu a sociálního chaosu se sny o úspěchu plní jen těžko, zvlášť když patříte mezi skupinu lidí postižených dětskou obrnou. Tři dlouholetí kámoši - zpěvák Ricky Likabu a kytaristé Coco Ngambali a Theo Nsituvuidi – však díky svému odhodlání dokázali jít svému snu naproti do té míry, že se postupně proměnil v zářivou skutečnost.

Fyzické postižení je od útlého věku stavělo na okraj společnosti, takže na živobytí si museli vydělávat, kde se dalo. Hudba v té době byla největší vášní, ale zároveň nejmenším zdrojem peněz. Jak říká kytarista Coco „Místní uvidí postiženého člověka a hned si říkají: „Hele koukněte na toho chudáka, ten nikdy nemůže hrát hudbu, nemůže ani tančit..“ Postavit se čelem proti tomuto stereotypu znamenalo pro muzikanty obrovskou výzvu. Společné večerní improvizace na tradiční písně v jazyce lingala nakonec vedlo všechny tři k rozhodnutí založit kapelu, kterou nazvali Staff Benda Bilili, což volně přeloženo znamená „dívej se pod povrch věcí“. Kromě životem řádně protřelých padesátníků, žijících, hrajících a pohupujících se na svých speciálně vytuněných tříkolkách se v kapele postupně začali objevovat i muzikanti o několik generací mladší, pocházející z řad sheges, čili „dětí ulice“. Za zmínku stojí především dnes osmnáctiletý Roger Landu, který suverénně krájí vzduch pronikavými sóly za pomocí své jednostrunné kytary, vyrobené z konzervy od sušeného mléka, dřevěné obruče a kytarové struny. Tak získávala jasnější obrysy kapela, která bude o pár let později po celém světě přijímána s otevřenou náručí a neskrývaným obdivem.

Blýskání na lepší časy

Zpočátku hráli všude, kde se dalo - tedy na ulicích Kinshasy a občas i po místních zaplivaných klubech. Zde kapela postupně hnětla svůj jedinečný repertoár, v němž se tradiční písně taví v jednom kotli s hypnotickou rumbou, vášnivými funky melodiemi ve stylu Jamese Browna či houpavými old-school reggae rytmy. Prvním zásadním momentem pro celý soubor bylo osudové setkání s francouzskými filmaři, kteří během své cesty předměstím Kinshasy narazili na skupinu vozíčkářů, jak si vydělává pár drobných hraním na ulici. Renaud Barret a Florent de Tullaye byli té noci z projevu celé kapely tak nadšeni, že se ihned následující den rozhodli o Staff Benda Bilili natočit dokumentární film. Ten mapuje spletitou historii kapely v letech 2005-2009, včetně všech zásadních momentů a krizí, se kterými byli jednotliví muzikanti během této doby konfrontováni. Postupně zde také můžeme sledovat přerod lokální konžské kapely v profesionální soubor, který sklízí nadšené ovace na světových pódiích. Jen tak pro zajímavost, tento naprosto jedinečný dokument měl premiéru na festivalu v Cannes a nedlouho poté byl nominován na francouzského Césara.

Druhý a rozhodující zlom pak pro kapelu přišel při setkání s mužem jménem Vincent Kenis, belgickým hudebním producentem a majitelem renomovaného labelu Crammed records (především díky tomuto šikovnému pánovi mohli západní posluchači v posledních letech ochutnat skutečné lahůdky současné konžské hudební scény, ať už v podobě zajímavých kompilací Congotronics nebo skupin typu Konono no.1). Vincent se v roce 2008 rozhodl vzít Staff Benda Bilili pod svá producentská křídla, což vyžadovalo odjet do Konga a nasbírat materiál na dlouhohrající desku. Jelikož v Kinshase nejsou žádná nahrávací studia, většina materiálu na album byla nahrána v místní zoo za pomoci několika mikrofonů a Macbooku Pro. V těchto náročných podmínkách postupně vznikalo album nazvané Trés Trés Fort, které se nakonec dočkalo svého vydání v březnu roku 2009.

Deska jako důkaz

Při poslechu výsledné kolekce písní se člověk nestačí divit nad tou spoustou emocí a nálad, která se na něj z reproduktorů vyvalí. Od první chvíle je to především nekompromisní živelná energie, která vás rázem přenese do spoře osvětlených zákoutí Kinshasy. Neustále tepající rozmanité perkuse v sepjetí s rytmicky bublající basou vytvářejí to pravé prostředí pro funkově špinavé kytary, které se syrově, a přesto svůdně zařezávají do uší. Sóla již zmíněného jednostrunného virtuoza Rogera Landu pak napínají sluch do krajních mezí. Mezi tím vším se klenou v různých polohách energické vokály, které svou naléhavostí celý zážitek završují. V průběhu alba dojde i na pomalejší kousky, které pohladí na duši a dýchnou na posluchače příjemnou atmosférou Karibiku či závanem kubánského rumu. Deska jako celek působí i přes svou rozmanitost nesmírně uceleně a po celou dobu přináší rytmy, melodie a emoce, které vás osvěží i roztančí.

Album Trés Trés Fort se ihned po vydání dočkalo nadšených ohlasů po celém světě a koncertní nabídky na sebe nenechaly dlouho čekat. Následovalo menší turné po Francii a ocenění za nejlepší umělecký počin na prestižnín hudebním festivalu Womex (World Music Expo). Od té doby je kapela s menšími přestávkami na cestách neustále a její neskutečně energická koncertní show se řadí k tomu nejlepšímu, co lze dnes na nezávislé scéně vidět.