Partyzáni hudebního lockdownu

fenomén
Petr Dorůžka

Věhlasný showcase festival Womex 2020 sice proběhl digitálně, o překvapení ale nouze nebyla.

Fulu Miziki

Pandemie čínského viru přinesla nejen kolaps koncertů, festivalů a kulturních akcí obecně, ale též hudebních veletrhů. A právě ty jsou laboratoří, supermarketem a debatní platformou festivalových organizátorů i hudebníků samotných. Uplynulý rok byl kronikou těch nejhorších zpráv, ale též krizových řešení. Berme je jako návod, co v nevypočitatelném ohrožení funguje a jak může vypadat dostupná alternativa, která nabízí i nějaký bonus navíc. Ale vezměme to popořádku.

JazzAhead, světový jazzový veletrh v Brémách, pravidelný cíl návštěvníků z Česka, na jaře zrušil letošní ročník. Ke stejnému řešení byli donuceni pořadatelé showcasové akce Czech Music Crossroads i festivalu Colours of Ostrava. V září, v magické skulině před nástupem druhé vlny nákazy, proběhl jako jeden mála festivalů pražský Respect v Praze, přeložený z června. Mezinárodní veletrh Womex, kam jezdí programátoři zmíněných akcí vybírat umělce na příští sezónu, byl plánován na říjen v Budapešti. Pro organizátory to nebyl první kritický rok, dnes už málokdo pamatuje, že v minulosti byl jeden ročník veletrhu zrušen. Došlo k tomu roku 1996, tehdejší čtvrté vydání Womexu mělo proběhnout v Kodani. Vzhledem k nespolehlivosti lokálního partnera ale berlínští organizátoři akci raději zrušili s předstihem, než aby riskovali kolaps na poslední chvíli. Zde je na místě připomenout jinou katastrofu, a sice nešťastný konec konkurenčního veletrhu Strictly Mundial. Po úspěšných ročnících v Zaragoze a Marseilli se mělo další vydání odehrát v dubnu 2004 v Istanbulu. Zvenčí se zdálo, že vše je na dobré cestě, Istanbul působil jako pohádková destinace: letecky dosažitelný, kulturně plný unikátní. V zákulisí ale doutnal konflikt. Poté, co lokální partner několikrát porušil kontrakt, byla akce deset dní před plánovaným termínem zrušena. To mělo tragický dopad především na desítky showcasových kapel, jejichž zmařené cestovní náklady jim nikdo nenahradil. Dle kuloárových zpráv věznil evropský team své turecké partnery několik dní jako rukojmí v zamčené kanceláři. V obavách před konfrontací se šéf evropských pořadatelů od té doby vyhýbá mezinárodním setkáním včetně Womexu.

Spiklenci v digitálních katakombách

Díky pandémii řešil Womex od letošního jara krizi, na kterou nebyl žádný vyzkoušený recept. Rozhodnutí ohledně ročníku 2020 odkládal berlínský team spolu s maďarskými partnery přes celé léto. Pokud by došlo k odvolání na poslední chvíli, v sázce budou finanční náklady a důvěryhodnost, zatímco včasné zrušení by znamenalo zbytečnou ztrátu kontinuity a obtížnější návrat v dalším roce. Nejistotu nakonec prolomil maďarský premiér Orbán, když na září uzavřel hranice s možným prodloužením na další měsíce. Brzy poté Womex hlásí, že ročník 2020 proběhne jen na digitální platformě. Měsíce trvající váhání se tak smrsklo na pár snadno řešitelných otázek. Nekupujte letenky, zrušte ubytování, vše zvládnete z domova, ušetříte i na registraci, která se snížila na třetinu. Pochybnosti ale zůstaly. Pro účastníky plní Womex silnou sociální funkci, netočí se tu velké peníze, jde spíš o hudební objevy i setkání s desítkami přátel z celého světa. Na denním programu se střídají pracovní schůzky s recepcemi, které fungují jako profesní seznamka. Brazilský stánek lemují každé odpoledne dlouhé fronty na caipirinhu, míchanou z limetek a destilátu cacha‡a. Pauza před showcasy je časem kulinářských objevů v místních restauracích. Noční koncerty střídají bleskové přesuny mezi pěti pódii i spiklenecká doporučení kam jít a čemu se vyhnout. I když to vše ve virtuální verzi chybělo, výsledek potvrdil, že zrušit celou akci by byla fatální chyba. Úspěch byl podložen nejen dokonalou přípravou, ale i zmíněnou kontinuitou. Každý návštěvník Womexu si totiž během dřívějších ročníků vytvořil kulturní paměť, internetové chaty i videokonference překvapily srdečnou a neformální atmosférou. Člověk si připadal jak člen tajného spolku, dočasně vyhnaného z reálného světa do digitálních katakomb. Shrnuto: Transformaci do digitální verze se pořadatelům podařilo zvládnout výtečně. Počet delegátů sice poklesl z obvyklých 2600 na necelou polovinu, hudební pestrost a hloubka ale neutrpěly.

Vedle ostatních hudebních konferencí či veletrhů patřil Womex vždy k těm nejnabitějším. “Letos naopak vše hladce stihnete, nebude žádný stress ani kocovina,” vítal účastníky budapešťský team. Hodinové live showcasy nahradila dvacetiminutová videa, vysílání přes You Tube proběhlo ve dvou navzájem posunutých blocích vzhledem k rozdílným časovým pásmům v Americe či v Japonsku. Zvuk byl vždy kvalitní, nenastaly žádné problémy s ozvučením jako v předchozích ročnících ve Španělsku. Všechna videa vznikla exkluzivně pro Womex jako live koncerty. Bylo to právě vědomí premiéry, jímž se digitální Womex lišil od rutinního čučení na obrazovku. K atmosféře přispěl i lokální kolorit záznamů. Afro-punkoví Fulu Miziki hráli v maskách ve slumu kdesi v Kampale, Bára Zmeková v Covidem vylidněné Akropoli, Plantův kytarista Justin Adams s italským houslistou Mauro Durantem v architektonicky impozantním interiéru studia Real World.

Pohanská hudba v gotickém kostele

Pokud jste se chtěli ponořit ještě hlouběji, po každém koncertu následoval desetiminutový rozhovor, vedený specialistou v dané oblasti. To je zvláště cenné u dosud nezmapovaných žánrů, jako byl hudební voodoo rituál, který vedl Erol Josué z Haiti. Vyptával se ho Banning Eyre, jeden z nejpovolanějších specialistů na hudbu Afriky, a oběma se podařilo vystopovat společné kořeny hudebně-spirituálního fenoménu, které sahají do afrických států Benin a Togo. I když u bělochů má voodoo punc podezřelé černé magie, v původním smyslu jde o způsob života v souladu s přírodou. Strojový překlad v titulcích k tomu jako zpestření uvedl: Voodoo Ceremony -> Vodka Ceremony. Mimochodem, v poněkud zředěné pop verzi představila voodoo na zatím posledním ročníku Colours of Ostrava haitská zpěvačka Moonlight Benjamin.

Severský joik, vokální improvizace sámského etnika, proniká do world music už od roku 1989, kdy vyšlo album Gula Gula norské zpěvačky Mari Boine. Její o 40 let mladší krajanka Marja Mortensson se letos postarala o nejsilnější zážitek Womexu, s doprovodem tuby, houslí a cella. Výsledkem byla nejen o atypická kombinace zvukových barev, ale též výrazný posun od všech vyzkoušených cest, jak spojit joik s moderními nástroji. Marja joikuje odlišně od svých předchůdců, hraje si s každou slabikou aniž by se vázala stereotypy. Unikátní bylo i celkové vyznění: oslava pohanských tradic, které brutálně likvidovali misionáři, na koncertě uvnitř impozantního gotického kostela v Bergenu, napětí mezi vysokou kulturou smyčcového kvarteta a intuitivním projevem pětadvacetileté Seveřanky.

Africký groove a keltský rébus

Důležitou součástí Womexu jsou i konference, s tématy regionálními, žánrovými, anebo rozhovory s klíčovými osobnostmi. Ty probíhají i v digitální verzi naživo, ptát se může kdokoli z registrovaných delegátů. Multidisciplinárního tvůrce Iana Brennana se už řadu let snaží pozvat Czech Music Crossroads, na Womexu ho letos zpovídal vedoucí labelu Glitterbeat, Chris Eckman. Jako producent se Brennan zaměřuje na projekty se sociální vazbou, natáčel například s vězni v Malawi, jedné z nejchudších afrických zemí, a jeho poslední kniha popisuje konflikt mezi diversitou a masovým vkusem, individualitami a superhvězdami: “Preferuju 60 písní od 60 umělců než od jedné celebrity. Zajímají mě melodické ozdoby, mikrotóny, ne autotune, který je srovná do rovných tónů.” A není v tom konflikt, když pracujete s lidmi. kteří jsou bez privilegií, ale vy sám ta privilegia máte, už jen díky svému postavení? “Ostatní zaplaceno dostanou, já sám dělám řadu věcí bezplatně. A je v tom spousta věcí o kterých se veřejně neví, řadě lidem jsem pomohl odejít z rizikové země do bezpečí.”

Paradoxně to byl digitální formát, s možností plného soustředění a odříznutí se od švitoření v kuloárech, který letos zviditelnil náskok Womexu před ostatními, žánrově spřízněnými akcemi. Pokud vybíráte kapely, mapujících všechna ta bílá místa na hudebním globusu, která zůstávají mimo rozlišovací schopnost jiných přehlídek, pak nezbývá než pečlivě poslouchat. Zde jsou dva navzájem protikladné příklady, zeměpisně i žánrově.

Dříve zmíněná sestava Fulu Miziki pochází z Kinshasy, hlavního města Konga, které v posledních letech zviditelnily projekty Congotronics se skupinami Konono No 1 a Kasai Allstars. Fulu Miziki vytvářejí hudební fikci v podobném duchu, kombinují tradiční či po domácku vyrobené nástroje s kostýmy, maskami a afrofuturistickou vizí. Zároveň ale nabízejí hudbu s věčně proměnlivým rytmickým tahem, tedy africký groove, který je společným jazykem daleko širšího okruhu hudebníků. Rytmické figury, které toto neustále pulsující pletivo vytvářejí, čerpají z podobných zdrojů jako vrcholná alba Talking Heads, a ti se africkými inspiracemi nikdy netajili.

Nejostřejším kontrastem vůči energií nabitým Afričanům byla Brěghde Chaimbeul ze skotského ostrova Skye. Hrála na dudy, konkrétně skotské smallpipes. Ty jsou tišší a komorní paralelou mnohem známějších velkých dud, tedy highland pipes, které díky své hlasitosti našly uplatnění i v britské armádě. Brěghde se obešla bez doprovodu a zpěvu či hlasitých pasáží. Což by čtenáře mohlo svést k falešným stereotypům jako jsou severské meditace či keltská klišé. Nic z toho se nekonalo, Brěghde vás krůček po krůčku vtáhne do vlastního hudebního vesmíru. Ten stojí na rozdíl od meditativního modelu na stálém a pevném rytmu, je to intimně laděný keltský rébus pro soustředěný poslech, s kouzelnými barvami, trylky, průzračným prolnutím melodie s bordunovými píšťalami dud.

Cenu letošního Womexu získala Monika Lakatos, romská zpěvačka známá ze skupiny Romengo, která se orientuje na venkovskou podobu romské hudby, v níž jako perkuse slouží plechovky či bandasky — což je protipól sofistikované a mnohem známější romské hudby z městské vinárny s uhrančivým houslistou a superrychlým hráčem na cimbál. A protože poskytnout kredit menšinám sbírá hlasy voličů i internetové clickbaity, o ceně referovala i mainstreamová media, která o Womexu jinak nepíší. Gratulaci poslal též premiér Orbán, jehož autoritářská politika před 5 lety samotnou existenci Womexu ohrozila. Tehdy se Womex konal v Budapešti poprvé, a mezi delegáty se objevily názory, jestli politická situace v zemi není důvodem Womex tentokrát bojkotovat.

Silent Disco Asia

Womex je pravidelně lovištěm účinkujících pro zdejší festivaly včetně Colours, Respectu, Folkových prázdnin. Pokud se dění vrátí k normálu, pak jistě řadu ze zmíněných umělců zažijeme na našich pódiích. A pokud ne, nešlo by festivaly přenést na digitální platformu, jako v případě Womexu? Spíš ne, nejedná se totiž o přímou paralelu. Pro návštěvníka Womexu, ať už je to festivalový programátor, agent či novinář, je digitální Womex cosi jako home office. Práce on-line, se všemi problémy či benefity z toho plynoucími. Lépe stíháte, nehrozí kocovina, ale musíte oželet lidské kontakty i afterparty. Obávám se, že nejen festivalové publikum, ale i sami hudebníci takovouhle oběť odmítají. Zatím. V Asii ale už vymysleli funkční model, známý jako Silent Disco. Tři DJové hrají tři nezávislé sety, třeba rock, disco, electronica. Publikum se sluchátky mezi nimi může přepínat, volbu indikuje LED na vašem headsetu, červená modrá či zelená. A když vás to přestanete bavit, můžete sundat sluchátka a mluvit s přáteli. Ze stejného zdroje jsou i nabídky Silent Fitness, Silent Yoga, Silent Comedy, takže i nadále máte iluzi že si můžete vybrat.