The Master Musicians of Jajouka

profil
Anna Mašátová

Rozsáhlý portrét o bohaté historii a rozmanité hudební tvorbě legendárního souboru marockých pištců, doplněný o minireportáž a fotky z nedávného koncertu v pražském Lucerna Music Baru.

Jajouka, malá berberská vesnice schoulená v údolí Djebela v severním Maroku, je kolébkou hudebníků s darem uzdravovat.

„(Jejich) hudba je vyvoláním prožité extáze. Je chaotická, kakofonní, někdy válčí sama se sebou. A je naprosto nakažlivá.“ John Leeland, Newsweek

Koncert v pražském Lucerna Music Baru byl jedinečný. Těžko popisovat jak pronikavé tóny proměnili rockový klub na jeskyni, kterou rozzářili přívětivé obličeje starců. Šestice mužů v tradičních oděvech dokázala naplnit sál zvláštní kakofonií. Mnozí diváci si vychutnávali koncert vsedě se zavřenýma očima a nebylo pochyb, že přivést posluchače do transu není pro tyto Maročany žádným problémem. Přesto se návštěvníci při přídavku po usměvavé výzvě vůdce Bachira Attara zvedli, s nadšením tančili jakoby se právě probudili ze snu a z tváří jim bylo možné vyčíst přání, aby večer neskončil. Možná to byla první a poslední možnost je vidět v Čechách. Doufejme ale, že jejich hudba bude znít dál, vždyť proroctví praví, že až utichnou nástroje Master Musicians of Jajouka, nastane konec světa…
Kdo by chtěl nahlédnout do tajemství, kterému jsme ten večer podlehli, může pokračovat ve čtení...

Masters Musicians of Jajouka (foto: Barka Fabiánová)

Pastevecká píšťala v sultánově paláci

Vesnice byla založena kmenem Attari pravděpodobně v 7. století. Za svůj um vděčí dle pověsti mužští příslušníci klanu bohu Boujeloudovi, který naučil pastevce Attara hrát na flétnu výměnou za nalezení nevěsty. Ačkoliv byla tomuto rohatému božstvu s kozíma nohama nakonec podstrčena šílená Aisha Qandisha a už nikdy poté vesnici nenavštívil, slavnost jeho uctívání přetrvala staletí. Každý rok se na konci Ramadánu slaví tento pohanský rituál plný hudby a extatického tance, který má vesnici zajistit hojnou úrodu a plodnost žen. Hořící oheň, vřeštění bambusových píšťal lira, hoboji podobné rhaity a víření bubnů tebel jsou předzvěstí příchodu odpudivé vousaté bytosti s olivovými ratolestmi v rukou a slamákem na hlavě - Pána Kůže, Pána Strachu, ze starověkého Řecka zabloudivšího boha stád Pana. Dnes Boujelouda ztvárňuje některý z vesnických mladíků oblečený do čerstvě stažené kozí kůže, který má tu čest tančit za pronikavých zvuků pištců, často doprovázených hrou na bendir, darbuku a strunný nástroj gimbri. Do vesnice proudí zástupy tělesně i duševně postižených poutníků, kteří věří v zázračné účinky místní hudby.

Masters Musicians of Jajouka (foto: Barka Fabiánová)

Kolem roku 800 přišel do vesnice islámský misionář, básník a hudebník Sid Ahmed Sheikh. Původní hudbu požehnal barakou – duchovní léčivou silou, navíc obohatil hráče o znalost súfijské techniky dýchání, díky čemuž mohou hrát celé dny. Kmen Attari je tak nositelem pravděpodobně nejstarší hudební tradice na Zemi.

První historicky doložená zmínka o Jajouce a jejích pištcích pochází z roku 1377, kdy začali zázrační pištci působit na dvoře marockých sultánů. S hudebním doprovodem panovník vstával, uléhal, byl každý pátek doprovázen na modlitby i do válečné vřavy.

„Starověká hudba z Jajouky je hluboká a točí se jako DNA. Toto je prvotní genetický materiál veškeré posvátné hudby“ Genesis P. Orridge, Psychic TV

Hašiš, trans a rock'n'roll

Vládcům sloužili až do roku 1912. Ačkoliv politické změny nabouraly staré pořádky a pištci byli ze své služby propuštěni, kmen obdržel od sedmi marockých sultánů dekret – dahir, který zaručoval stálou ochranu i mnohé výsady. Hráči se neměli vzdělávat jinak než v hudbě, nepracovali tedy a rolníci odevzdávali hudebníkům část svých výpěstků na obživu.

Slávu sultánského dvora ještě zažil ten, který The Master Musicians od Jajouka vedl v době spolupráce s beatniky. El Hadj Abdessalam Attar, zvaný „El Juin“ (Džin) se narodil kolem roku 1900. Stejně jako ostatní hráči od útlého věku procházel hudebním vzděláváním a zdokonaloval se ve hře, která se předávala pouze z otce na syna. Stal se tak Mistrem – Malimem. Jistě netušil, že přijde čas, kdy budou jeho umění obdivovat největší hudebníci a spisovatelé své doby. Jajouku proslavil po celém světě „ El Hadjův“ synovec, malíř Mohamed Hamri zvaný „marocký Gauguin“. Svého strýce zbožňoval a často za ním ze sousední vesnice utíkal. 50. léta 20. století byla pro Maroko přelomovým obdobím. Konec francouzsko – španělské okupace a příliv turistů v přístavu Tanger (těžko říci, zda putovali jen za krásami africké země či za snadnou dostupností kvalitního hašiše), vedl k překvapivému protnutí cest významných osobností.

Tanger se stal beatnickou základnou. Mezi prvními se v Maroku usadil britský malíř a spisovatel Brion Gysin a americký skladatel Paul Bowles se ženou Jane. Náhodné setkání na tangierském nádraží svedlo Hamriho a Gysina dohromady. Milenci spolu roku 1951 navštívili Jajouku, Gysin jí bez nadsázky zcela propadl a do konce života se staral o její propagaci. K napravení neslavné finanční situace obyvatel se rozhodli s Hamrim pro odvážný krok a tři roky poté otevřeli v přístavu restauraci 1001 Noc, která se okamžitě stala vyhledávaným místem umělců i diplomatů. Muži z Jajouky zde každý večer hráli, zatímco ženy připravovaly jídlo. Postupně se tak s jajouckou kakofonickou hudbou seznamovali další. O několik let později seznámí Bowles Gysina se spisovatelem Williamem Burrougshem, který začne Jajouku navštěvovat a tamní skupinu označí za „tisíce let starý rock'n'roll band“.

Masters Musicians of Jajouka (foto: Barka Fabiánová)

Na počátku 60. let se narodil El Juinovi čtvrtý syn – Bachir. Ten byl jako dítě svědkem scény, která ho navždy ovlivnila. Roku 1968 přivezl Gysin do vesnice blonďatého, zvláštního muže s kterým nahrál sedmihodinový záznam místních slavností. Tím bloňdákem a (jak Bachir vzpomíná) „prvním hippíkem v Jajouce“, který tančil s mikrofonem, pojídal kozí játra a meditoval nad svým životem, nebyl nikdo jiný než Brian Jones, v té době člen Rolling Stones, utápějící se ale v alkoholu a drogách. Jones byl tak okouzlen, že se rozhodl záznam sestříhat a vydat album. Bohužel se jeho vydání nedočkal, neboť byl měsíc po návratu z Maroka nalezen mrtvý v bazénu u svého domu. Album Brian Jones presents The Pipes of Pan at Joujouka s Hamriho obrazem na přebalu bylo vydáno až 2 roky po jeho smrti. Právě ta malá chybička v přepisu názvu vesnice, zapříčinila o mnoho let později nesvár a rozdělení Pištců na konkurenční kapely. Překlep byl opraven až při opětovném vydání alba roku 1995 u Rolling Stones Records.

V 70. letech se Hamri odstěhoval na několik let do USA, kde sepsal knihu legend The Tales of Joujouka. Jonesovo album se dostalo k reportérovi časopisu Rolling Stone Robertu Palmerovi. Jako profesorovi etnomuzikologie ho deska zaujala natolik, že odcestoval do Maroka na vlastní pěst poznat vyhlášenou vesnici. Roku 1973 ji znovu navštívil spolu s jazzmanem Ornettem Colemanem. I přes odlišnou hudební tradici se jim podařilo natočit 20hodinový záznam jamování Colemana s Pištci. Deska, která ze záznamu vznikla, vyšla roku 1975 pod názvem Dancing in your head.

Z Maroka až na kraj světa

To už naplno propukl zájem o bohem požehnanou hudbu a roku 1980 zařídil Hamri první evropské turné. Po návratu z turné ale umírá vůdčí osobnost - Ej Juin. Za svého nástupce nečekaně určí jednoho z mladších synů - Bachira. Dvacetiletý mladík se snažil dodržet slib, který si dal jako dítě při pohledu na Jonesův tranz. Hudbu svých předků chtěl šířit po světě i experimentovat s moderním aranžmá. Nový směr a mládí vůdce ale mnozí starší hudebníci neuznávali a skupinu opustili. Zatímco Bachir sbíral v Paříži kontakty, Hamri s podporou odpadlíků a hudebníků z jiných klanů založil konkurenční soubor.

Masters Musicians of Jajouka (foto: Barka Fabiánová)

Roku 1988 potkává Bachir fotografku Cherie Nutting a po krátké době se vezmou. Nutting nejen dokumentuje život skupiny a vesnice, ale stává se i jejich manažerkou. Až do rozvodu roku 1996 žije Bachir střídavě mezi Marokem a New Yorkem, kde také vydává album Bachir Attar in New York. Roku 1989 se Pištci v Tangeru znovu setkávají s Rolling Stones. Společně natočili skladbu Continental Drift, o jejímž natáčení vznikl také dokument A Tangier Journal. Na svých hudebních poutích se roku 1992 zastavil v Jajouce i významný americký baskytarista a producent Bill Laswell se zvukař Ozem Fritzem. Z této cesty vzniklo album Apocalypse Across the Sky. Bachir Attar brzy poté vydal pod Laswellovou producentskou taktovkou první sólové album s názvem The Next Dream. Navíc se do skupiny vrátilo několik odpadlíků.

Bachir je však zděšen po zjištění, že v Dublinu visí plakáty lákající na vystoupení The Master Musicians of Jajouka. Namísto originálního uskupení, však vystoupí nepraví muzikanti pod vedením Hamriho, kteří používají mírně pozměněný název The Masters Musicians of Joujouka. Bachir Attar, William Burroughs i další okamžitě vydávají prohlášení, že jediným pravým dědicem a strážcem tajemství z Jajouky jsou The Master Musicians of Jajouka led by Bachir Attar.

Tradice v moderním světě

Počátek 90. let je potvrzením Bachirovy vize – Pištci absolvují turné s Colemanem, vystupují v USA, Evropě a na WOMADu. Roku 1994 vystoupí Bachir se svým bratrem Mustaphou na festivale Woodstock u příležitosti 25. výročí legendárního ročníku, o rok později vydávají LP Jajouka between the Mountains u vydavatelství Real World Petera Gabriela. Roku 2000 se Pištců taktéž ujímá londýnský DJ a producent Talvin Singh, který do jejich hudby vnese elektroniku a natočí album s názvem Master Musicians oj Jajouka with Talvin Singh. Ten samý rok umírá Mohamed Hamri, kterému se dostane cti v podobě hrobky uprostřed vesnice vedle Sida Ahmeda Sheikha. Roku 2001 proniknou Pištci na dosud nepoznané území. Spolu s Howardem Shorem a londýnskými filharmoniky natočí soundtrack k filmu The Cell. Osm let po smrti svého otce se Augusta Palmer rozhodne objevit místo, kam její otec tak rád mizel a jeho památku uctí dokumentem The Hand of Fatima. O rok později se Master Musicians objeví ještě ve francouzském dokumentu Boujeloud.

Masters Musicians of Jajouka (foto: Barka Fabiánová)

Bachir roku 2008 zakládá vlastní vydavatelství Jajouka Records, na kterém vyjde jak Jajouka live vol. 1 tak i kritiky oceňované album The Source. Sám Attar tvrdí, že jsou poslední generací „neposkvrněné“ hudby z Jajouky, většina hráčů je velmi vysokého věku a trpí nemocemi. Snaží se tak získat granty, o pomoc žádá UNESCO i další organizace, aby mohli vybudovat školu, ubytovnu pro poutníky a udržet tradici naživu. Jejich současný repertoár čítá přes 500 skladeb. Zůstávají přesto věrni své vesnici a hrají nejen na světových pódiích, ale i při svátcích či rodinných oslavách. Oficiální sestavu tvoří 14 stálých členů, málokdy je bohužel z finančních důvodů možné, aby vystoupili v plném počtu. Nezbývá než popřát, aby Boujeloud přivedl do Jajouky mnoho štědrých dárců i osvícených grantových úředníků.

„Kdybych mohl prožít 1000 životů, každý z nich bude v Jajouce.“
Rob Buck, The 10,000 Maniacs

Foto: Barka Fabiánová

Prameny:
Jiří Moravčík http://www.world-music.cz/umelci/detail/id/223-the-master-musicians-of-jajouka-ctyri-tisice-let-...
oficiální web skupiny http://www.jajouka.com/
Master musicians of Joujouka www.joujouka.org
Arian Fariborz http://en.qantara.de/wcsite.php?wc_c=9308
Inrerview s Bachirem Attarem: http://www.walrusmagazine.com/blogs/2008/07/09/an-interview-with-bachir-attar/
Paul Bowles websites: http://www.paulbowles.org/
Bryon Gysin websites: http://briongysin.com/