Marimba Mama - průkopníci tropických rytmů

rozhovor
Petr Dorůžka

Africká hudba úspěšně proniká do Evropy, projekty inspirované Afrikou vznikají nejen v Paříži, Londýně či Bruselu, ale i v Praze. Skupina Marimba Mama vydala velmi zdařilé druhé album Horizons, které v letošních cenách Anděl skončilo těsně pod limitem, potřebným k získání nominace.

Marimby se užívají především na jihu Afriky, v Zimbabwe a Jihoafrické republice. Tyto impozantní nástroje existují v rozdílných velikostech i laděních a hudebníkovi nabízejí unikátní možnosti - lze na ně hrát jak rytmy tak i melodie. Když před léty přivezl do Čech svoji sbírku marimb hudebník Juan BB Mortimer z Arizony, natrvalo tak ovlivnil naši hudební scénu. Byl to on, kdo založil sestavu Marimba Mama, jejíž členové na jeho nástroje hrají i po jeho návratu do Spojených států. Bubeník skupiny, Tomáš Kerle, studoval na Fakultě humanitních studií UK etnomuzikologii a má za sebou sérii studijních pobytů v cizině. K jeho dalším aktivitám patří internetový portál afro.cz a pořádání rytmických seminářů Afrobeatz.

Co vás vlastně přivedlo k africké hudbě?

Tomáš Kerle: Začínal jsem u tvrdého rocku, zpočátku jsem poslouchal kapely typu Red Hot Chili Peppers, pak jsem ale objevil kultovní Tool, od nichž jsem se dostal až ke King Crimson. Někdy tou dobu jsem se začal učit na bicí. Později na univerzitě mě začala stále víc přitahovat etnomuzikologie, především pak hudební tradice subsaharské Afriky a Indie. Hodně mě ovlivnila knížka Vlasty Marka Tajné dějiny hudby, fascinovaly mě zvukové možnosti tradičních nástrojů. Nechtěl jsem ale skončit jako nějaký naivní hippie, a tak jsem se začal západoafrickou hudbou zabývat do hloubky, nejprve v Česku a nakonec i v Africe.

Ty naivistické představy ale v Česku zapustily hluboké kořeny. Lidé házejí do jednoho pytle africké bubeníky s asijskými šamany, africkou hudbu považují za podmnožinu meditační hudby či new age - už se to zlepšilo?

Já se s tím setkávám neustále. Když pořádáme s mojí ženou Terezou bubenické jamy, přicházejí zájemci s djembe vyrobeným v Asii a mylně se domnívají, že když na ten buben budou hrát v monotónním tempu bez jakékoli variace, že to je to správné “transovní bubnování”. Jenže takhle žádný Afričan nehraje. Šamanské bubnování, které používá opakující se údery bez časových posuvů, to je úplně jiná tradice. Když tedy někdo chce hrát na djembe, měl by znát kulturní kontext svého nástroje.

Vy jste se vydal studovat bubny do Guineje. Jak to prakticky probíhá?

Kontakty jsem získal od českých kolegů, kteří se zabývají africkou hudbou. Letenku je dobré kvůli ceně koupit s co největším předstihem, celý ten výlet na dva měsíce, včetně výuky a nástrojů, které jsem tam nakoupil, mě přišel zhruba na sto tisíc, a ceny jdou každý rok nahoru. Workshopy probíhaly na okraji hlavního města Conakry. Bydlíte v domě z nějž se místní dočasně vystěhují k příbuzným, aby ho mohli pronajmout hostům, na dvoře jsou dvě prostranství, kde se učí bubnování a tanec. Jí se venku, vyučující dojíždějí.

Pokud tedy zájem cizinců stoupá, místní muzikanti jsou úspěšní a mají hodně studentů, posune je to do vyšší majetkové třídy?

V Africe to je bohužel jinak, nejsou tam žádné jistoty. Můžete dostat nějakou zákeřnou chorobu, anebo dojde ke konfliktu, armáda zavře letiště a příjmy skončí. Ti starší muzikanti třeba ani nemají své webové stránky. Ti mladší mohou prožít šťastné období, pár let vydělávají dobré peníze. Najednou se to ale zvrtne a musí se živit jako taxikáři.

Vaše druhá africká cesta mířila do Bamaka, hlavního města Mali. Přivedl vás k tomu nějaký konkrétní impuls?

My jsme se předtím s Terezou vzali a do Mali jsme si naplánovali svatební cestu. Bamako nás lákalo, vzniká tam spousta úžasné hudby. Moje žena je tanečnice a také hraje na djembe, před lety jsme se seznámili na kursech v Praze žijícího kanadského bubeníka Ephraima Goldina. Teď ale zkouší nové věci, studuje performance art na DAMU na katedře alternativní tvorby.

Měli jste v Mali nějaký záchytný bod?

Našim cílem byl Djembe Hotel, kam před vypuknutím konfliktů na severu Mali jezdili lidé z celého světa učit se od místních profesionálních bubeníků a tanečnic. Založil ho Američan Jeremy Chevrier a jeho manželka Tewah ze Sierra Leone. Předem jsme si tam zarezervovali místo, ale když jsme přijeli, vše bylo jinak. Nikdo pro nás nepřijel na letiště, Jeremy zapomněl, tak jsme se nejprve nouzově ubytovali, Jeremyho mobilní číslo nefungovalo. Nakonec jsme ho za pár dní odchytili emailem.

Když se člověk na koncertě zaposlouchá do kapely s africkými marimbami, ocitne se jednou nohou v transu, ve stavu kdy by se jen obtížně soustředil na řízení auta. Jaké je to pro muzikanta? Dokáže kontrolovat své hraní?

Každý zkušený bubeník, který doprovází tanec ví, že hráč vyzařuje energii do tanečníků, kteří pak mohou upadnout do transu, zatímco hudebník si drží sebekontrolu. Pokud ale hraje dlouhé hodiny, může se stát, že všechny ostatní myšlenky odejdou a vědomí se naprosto uvolní. Což ale není to trans - je to jen intenzivní prožitek přítomnosti.

A když bubeník ví, že následujícím úderem skladba skončí, není pak těžké vplout zpátky do normálního světa?

Já tomu říkám, že člověk je tak trošku vyhoukanej. Po skončení hraní někdy komunikuju roztržitě anebo naopak vůbec. Bubnování obecně zostřuje vnímání, vlévá novou energii do žil, je zkrátka potravou pro tělo i duši. Pokud do sebe všechno správně zaklapne, pak se často dostavuje pocit vnitřní radosti. Jde o zadostiučinění, že ostatní hudebníci či tanečnice si to také užili, a že já sám jsem při hraní objevil něco nového, nějakou další inspiraci. Ve světě rytmu není o taková překvapení nouze.

Psáno pro Rock & Pop, 2013/7