Cestou kytarového transu

rozhovor
Petr Dorůžka

Justin Adams zavítá tento měsíc s afro-rockovou partičkou JuJu v rámci turné In Trance i do našich luhů a hájů. Následující rozhovor se týká dalších zajímavých world-music projektů, ve kterých tento výjimečný kytarista působí.

Hudbu berberských obyvatel Severní Afriky pro západní posluchače poprvé objevil Brian Jones, kytarista Rolling Stones, když vydal album pištců z vesnice Jajouka. O půl století ji znovuobjevuje, v trochu odlišné formě Justin Adams, stálý člen skupiny Roberta Planta.

Adams si vytvořil bezkonkurenční pozici i jako producent, především díky dlouholeté spolupráci s předními exponenty “pouštního blues”, skupinou Tinariwen ze Sahary. Jeho posledním projektem je album alžírské berberské zpěvačky Iness Mezel. Ta natočila svoji prvotinu před 13 lety, ale pozornost vzbudila až Adamsem produkovaná letošní novinka, Beyond the Trance. Navzdory jazykové bariéře získala čtyřhvězdičkové recenze v britských hudebních časopisech Q a Mojo, i první místo v rozhlasovém žebříčku World Music Charts Europe. “Moje hudba tu byla pořád,” říká zpěvačka, “jen jsem potřebovala někoho, kdo ji rozvine.” Justin Adams byl tím, kdo se této veledůležité role ujal. Následující rozhovor vznikl po Adamsově koncertě se skupinou JuJu v Marseilli, odkud pak kytarista pokračoval na další vystoupení do Sudánu.

Justin Adams

Řečeno slovníkem berberského spiritismu, vy jste vlastně probudil hudebního džina, jehož spánek trval třináct let. Jakou zázračnou formulí se vám to podařilo?

Iness psala dlouhá léta písničky, měla silnou vizi, ale přitom zůstávala skrytá a lidé o ní nevěděli, a naše setkání tedy bylo velmi šťastnou náhodou. Když jsem její hudbu slyšel poprvé, ihned jsem v ní dešifroval ty berberské kořeny, jejím rytmům jsem dokonale rozuměl, důkladně jsem je měl nastudované z doby, kdy jsem pracoval s Tinariwen i s Robertem Plantem, který též berberskou hudbu miluje. Vím jak se na ty berberské bubny bendir hraje a jak je ve studiu nejlépe natočit. Ona měla spoustu skladeb vytvořených přes midi klávesy, a já jsem tedy jen hledal cestu, jak ty melodie přenést na kytaru a banjo. Ty africké kořeny mám pod kůži stejně jako rock and roll, funk, reggae a blues, a neviděl jsem žádný problém to všechno dát dohromady, propojit Salifa Keitu s Jimi Hendrixem.

Iness Mezel ale žije ve Francii, takže ty její berberské kořeny asi mezitím prošly důkladnou asimilaci?

Tak zaprvé, ona je úžasná žena se silným charakterem, a za druhé, sám víte, kolik žije ve Francii lidí s kořeny z Maghrebu, tedy severní Afriky. Alžír i Francie jsou kulturně propojené i proto, že Alžír byl za druhé světové války sídlem francouzské exilové vlády. Iness je navíc smíšeného původu, matka je napůl Francouzka a napůl Italka. Díky tomu je Iness typický středozemský člověk, je velmi vzdělaná a inteligentní, mluví anglicky, ale také hodně temperamentní, její duši řídí berberské vášně i berberská poesie.

Granty? Nechci!

Další alžírská zpěvačka, žijící ve Francii, Souad Massi, je též berberského původu, jsou mezi nimi nějaké paralely?

Ano - ale také tam jsou rozdíly: Iness žije ve Francii mnohem déle, a hudba není její jediné povolání. Ona v tomhle směru udělala následující rozhodnutí: hudba je pro ni velmi cenná, tak ji nedělá pro obživu, nechce být pod tlakem, na rozdíl ode mě. Já se hraním snažím uživit svoji rodinu, což je bláznivý nápad, kdežto ona chce dělat jen tu svoji hudbu a nestarat se přitom o peníze. A i když ve Francii mají systém grantů, finanční podpory pro hudebníky, to ona nechce brát, nechce dělat hudbu, kterou financuje stát.

Deník Guardian o hudbě z Beyond the Trance napsal, že zní jako by byla z vašeho vlastního alba, a že pokud si zpěvačka bude chtít ten zvuk uchovat i na koncertě, potřebuje abyste s ní byl na podiu, chystáte něco takového?

Bohužel ne, protože mám už dvě kapely, a kdybych se připojil k další, rodina by mě už nikdy neviděla.

Poušť není pro každého

Další zpěvačkou, která vás oslovila jako producenta, je Kiran Ahluwalia. Ta je původem z Indie, ale žije v New Yorku. Jak se vám s ní pracovalo?

Já jsem produkoval z jejího nového alba Common Ground jen 4 skladby. Zavolala mi: Chci jít na poušť a hrát s Tinariwen. Já ji odpověděl, že to nebude nijak snadné, poušť není úplně pro každého. Potkali jsme se ve Francii, natáčeli jsme se členy pouštní skupiny Terakaft, a později s Tinariwen. Nejprve jsme museli vyřešit určitou nekompatibilitu: způsob jako ona komponuje, odpovídá indickým zvyklostem, podstatně se ale liší od práce kytarových skupin. Nakonec se nám to ale podařilo vzájemně doladit.

Takže, znalost hudby z Maghrebu není v Indii nic platná?

Indové pracují s melodií, kdežto Tinariwen a jiné dnešní skupiny ze Sahary jsou rockeři, čím méně akordů tím lépe, koncentrují se na rytmus, a když je v tom necháte, vytvoří kouzelné věci. Vše probíhá přirozeně, aniž by se někdo musel nutit do nějakých kompozičních vsuvek.

Bylo to tak i před padesáti lety? Anebo je to výsledek posledních dekád, kdy žili v uprchlických táborech a poslouchali Boba Marleyho a Jimi Hendrixe?

To skutečně vzniklo až 80 letech.

Váš další koncert, jak jsem se dozvěděl, je v Sudánu, v hlavním městě Chartumu. Jak to prožíváte, proniknout do samého centra hudby, z níž čerpáte?

Mě to přijde spíš jako surrealistický výlet, netuším jestli na tom koncertě bude někdo, koho skutečně zajímá to co děláme my. Podívejte se na to objektivně: my máme sudánskou hudbu rádi, ale ti místní muzikanti co přijdou na koncert, ty zajímá naopak západní hudba. A tak nevím jestli je my s těmi našimi zcela opačnými prioritami dokážeme uspokojit.

Psáno pro Rock & Pop, 2011/6

O koncertu JuJu se dozvíte více zde.