Cesta djembe: od rituálu k profesi - Tradice vs. národ

fenomén
Tomáš Marek

Čím to je, že známe djembé i u nás v Evropě? A jak je možné, že se proslavilo na africké i celosvětové úrovni v tak bohaté konkurenci dalších afrických hudebních nástrojů? Pohled do kulturních, společenských a politických změn stojících za osudem djembé a celé guinejské společnosti vám přinášíme v tomto dvoudílném seriálu.

Stručná historie Guiney

Území dnešní Guiney bylo v minulosti součástí řady říší. První z nich byla kolem roku 900 Ghanská říše. Ta ovládala většinu území mezi dnešními státy Senegal a Niger. V 11. století ovládlo celou oblast království Soso (Susu) a v roce 1235, po bitvě u Kiriny, převzala nad regionem kontrolu říše Mali, kterou dovedl k sjednocení a osvobození od Susuů mýtický hrdina Sunjata Keita. I tato rozsáhlá říše byla ale časem oslabena vnitřními konflikty, které nakonec vedly k jejímu rozkladu. Vlády se poté ujala té doby nejsilnější islámská říše Songhai, jejíž ohnisko moci leželo na území dnešních států Burkina Faso a Niger. Songhai převyšoval své předchůdce co do rozlohy i bohatství, podlehl ovšem rovněž vnitřním sporům a občanské válce a nakonec se zhroutil po bitvě u Tondibi v roce 1591. Noha Evropana vkročila poprvé na toto území v průběhu portugalských zámořských objevů v 15. století, čímž rovněž započalo období obchodu s otroky. Až do založení islámského státu v 18. století se tak následné chaotické období neslo právě v duchu obchodu s otroky. V této éře vznikla pouze dvě větší království (Kaarta a Segou). Ani jedno z nich však ani zdaleka nedosahovalo měřítek dřívějších velkých západoafrických říší.

Guinea byla založena v roce 1890 jako francouzská kolonie v čele s prvním guvernérem Noëlem Balleym V tom samém roce bylo na ostrově Tombo založeno i hlavní město Konakry. V roce 1895 byla země včleněna do nově vzniklé Francouzské západní Afriky. 28. září 1958 vyhlásila centrální Francie, pod vedením Charlese de Gaulla, referendum k nové ústavě a k vytvoření Páté republiky. Všechny kolonie, vyjma Alžírska, které byly de iure součástí Francouzské západní Afriky (tedy Francie), se tak mohly samy rozhodnout mezi okamžitou nezávislostí nebo podržením svého koloniálního statutu. Všechny kolonie kromě Guiney zvolily druhou možnost, a tak se Guinea stala první západoafrickou francouzskou kolonií, která získala nezávislost. Ovšem pochopitelně za cenu okamžitého zastavení veškeré francouzské pomoci.

Po získání nezávislosti byla Guinea vedena diktátorem Ahmedem Sékouem Tourém. Touré uplatňoval úplnou socialistickou politiku a ekonomiku, potlačoval opozici a nebral ohledy na lidská práva. Pod jeho vedením se Guinea zapojila do Hnutí nezúčastněných zemí a udržovala velmi těsné vztahy se státy východního bloku. Po jeho smrti v roce 1984, převzal moc Lansana Conté a okamžitě změnil ekonomickou politiku svého předchůdce, ale vláda zůstala autoritativní. První volby od získání nezávislosti byly uspořádány v roce 1993, a vyhrál je dosavadní prezident, ale výsledky byly sporné. Conté čelil domácí kritice za výkonnost domácí ekonomiky a za tvrdý postup vůči politické opozici.

Po smrti autoritářského prezidenta Contého (22. prosince 2008) došlo v zemi k pokusu o vojenský převrat. 24. prosince byla utvořena prozatimní vláda z armádních rebelů, tzv. Národní rada pro demokracii a rozvoj, v jejímž čele stojí kapitán Moussa Dadis Camara. Cílem je připravit a vyhlásit regulérní prezidentské volby. Z titulu své funkce je prozatimním prezidentem Guiney Moussa D. Camara.

V Guiney je oficiálním jazykem francouzština a další kmenové jazyky (Susu, Malinké, Fulla, Landuma, Baga a další..). Většina obyvatelstva (89 %) vyznává islám. Pouze 40 % obyvatelstva je gramotných. Obyvatelstvo Guiney tvoří několik kmenů, žádný nemá na celkovém obyvatelstvu větší než 30 % podíl. Většina z nich jsou zemědělci. Největší skupinu obyvatel tvoří Fullové, kteří žijí v suché centrální náhorní plošině. Malinkové obývají savanu Horní Guiney a Susuové žijí na bažinatém pobřeží.

Touré, demystifikační kampaň a sociokulturní převrat

Naší společnosti je dosahováno zbavováním se falešného dědictví z minulých dob: z dob fetišistů, z dob koloniální nadvlády a z dob feudalismu.
Sékou Touré

Ahmed Sékou Touré byl vůbec první státník frankofonní západní Afriky, kterému se podařilo získat na Francii nezávislost. Stalo se tak v roce 1958. Kvůli svému ostře protidegaullovskému kurzu a následnému prosazení nezávislosti, byl ovšem odstřižen od jakékoli francouzské pomoci a přimkl se k socialistickému táboru - SSSR. To také výrazně ovlivnilo jeho pozdější myšlení. Zprvu spravoval téměř všechna klíčová ministerstva sám (obrana, vnitro, zahraničí), postupně je však předával svým věrným a ponechal si jen prezidentský post.

Ahmed Sekou TouréObr. 1: Ahmed Sékou Touré

Země se za jeho vlády propadala do víru chudoby a korupce, přesto jisté úspěchy zaznamenala alfabetizační kampaň. Kvůli velkému počtu pokusů svrhnout ho či zabít se stal paranoidním a autokratickým . Domnělí i skuteční političtí odpůrci, pokud nestačili včas emigrovat, "zmizeli" nebo byli hromadně pozavíráni. Přesto, anebo právě proto, však zůstal prezidentem až do své relativně předčasné smrti v roce 1984 v USA.

Tourého největší politický cíl bylo vytvořit z nově osamostatněné Guiney moderní africký stát, který se má představit západnímu světu jako bohatá a modernizovaná země, oproštěná od takových „nemoderních“ a „zavádějících“ prvků, jako přírodní náboženství se všemi svými rituály, maskami a dalšími šamanskými praktikami a změnit tak negativní pohled západu na Guineu jako na primitivní rozvojovou zemi, stále ještě protkanou všemi možnými okultními praktikami, na zemi plnou bohatství, rozkvětu a prosperity. To vše mělo být doprovázené kulturními změnami, směřujícími k nové moderní společnosti, oproštěné od tohoto „falešného“ dědictví. Za cílem etablovat moderní guinejský národ a jeho novou identitu odstartoval Touré celostátní (a velmi drastickou) kampaň za zničení a zákaz regionálních forem etnické identity a místních náboženských kultů.7 Rozpoutal tak vlastní samozvané „krvavé“ národní obrození, jež se navždy vrylo do historie pod označením demystifikační kampaň. Ta započala krátce po osamostatnění Guiney a její hlavní náplní byl sociokulturní převrat v zemi. To konkrétně obnášelo vymícení dosavadních animatistických náboženství, jeho tajných společenstev, veškerých rituálů, magických předmětů, masek, fetišistů atd. Cílem bylo změnit národní mentalitu.

Již od prvních dnů své vlády zakázal Sékou Touré v celé zemi veškeré maskové rituály a tajná společenství, jelikož byla od nynějška chápána jako protirevoluční hnutí proti celoafrickému posunu za pokrokem a sjednocením. Tak jako každý vůdce v Africe potřebuje náboženství či mýtický původ, aby zkonsolidoval svůj „obraz“ (sociální status), sáhl Sékou Touré místo masek a jejich magické moci jednoznačně po islámském mysticismu. Přidal si jméno Ahmed (zkrácené jméno proroka Mohameda) ke svému vlastnímu. Tím se Ahmed Sékou Touré stal zapřísáhlým odpůrcem a pronásledovatelem všech klanů, uctívajících a používajících masky a sošky. „Inspirován marxistickými koncepcemi náboženského odcizení, zamýšlel Touré nahradit takzvanou tradiční mentalitu pozitivistickými koncepcemi a osvobodit až do nynějška mystifikovanou lidskou představivost“ Touré obrátil směs islámu a marxismu-leninismu nejen proti Francii, ale také proti každému Guinejci, kterého vnímal jako „fanatického vyznavače masek a kmenových bůžků“. Věřil, že taková individua a jejich praktiky, představovala hrozbu nadcházející revoluci. Místní marabuti si vzali za své zabavit všechny nelegální masky z jejich vesnic. Tato praxe ovšem brzy vedla ke korupci, když se titíž islámští vůdci staly záhy bohatými mezinárodními obchodníky s africkými maskami a soškami. Zanedlouho poté byl vydán zákaz pro všechny masky – jak pro rituální užití, tak pro zahraniční export.

Kulturní revoluce musela zaútočit na fetišismus, šarlatánství, náboženský fanatismus, jakýkoliv iracionální postoj, jakoukoliv formu mystifikace, i jakoukoliv formu vykořisťování se záměrem osvobodit a uvolnit energii Lidu a zapojit je do konsolidace racionálních základů jejího vývoje.

Součástí Tourého revitalizující nacionalistické vize nebylo ovšem pouze vymícení starých náboženství a rituálních praktik. Druhou stranou mince se tak měla stát, v očích Tourého pozitivní, změna národní mentality a především vytvoření nového kulturního obrazu a identity celého národa a státu, který by se co nejvíce přiblížil pozitivním představám západního světa o Africe a který byl západu v zápětí s náležitou pýchou a velkolepostí představen. Tato idea vyústila v založení věhlasného národního baletu, spojujícího prvky tradičního a moderního umění, hudby a tance, stejně tak jako obrazů z vlastní historie a mytologie.

Djembefola Obr. 2: Obří dekorace ve vstupní hale kulturního centra v Konakry. Foto Jitka Pokorná

Národní balet

Úlohou národního baletu je prezentovat Afriku, získat jí věhlas a uznání. Jeho poslání netkví ani tak v jeho vzdělávacích a mobilizačních kvalitách, jako spíše v umělecké reprezentaci Afriky a života afrického lidu.

Založení baletu, který nesl jméno Les Ballets Africains de la République de Guinée, dostal na starosti Tourého svěřenec Fodéba Keita. Rekrutování jeho nových členů byla plošná celostátní akce a masové probuzení zároveň. Komise, vybírající hudebníky a tanečníky na nové posty vznikajícího baletu, projížděla všemi regiony Guiney. Pro místní hudebníky se tak naskytla neopakovatelná a do té doby nevídaná příležitost zcela změnit svůj život. Pro ty šťastné, kterým se povedlo komisi zaujmout a do baletu se dostat, čekala nová a zcela odlišná budoucnost od té, kterou měli jinak vcelku jasně narýsovanou. Místo práce na polích a hudebního doprovodu k místním slavnostem (bez nároku na honorář) po zbytek života, skýtala jejich nadcházející budoucnost přesun do hlavního města Konakry, pravidelné zkoušky s baletem (tedy s „tím nejlepším“ co Guinea měla), prudký nárůst společenské prestiže, peníze a hlavně možnost odcestovat do zahraničí a sklízet celosvětově slávu a uznání. Famoudou Konaté vzpomíná na svůj vstup do baletu: „Když se balet vrátil ze svého prvního turné po Evropě, byl jsem do něj naverbován – vskutku jak do armády. Ve všech regionech se konaly velké oslavy a členům baletu hráli všichni možní muzikanti, z kterých si posléze vybrali ty nejlepší. Připadala mi neuvěřitelná možnost, že bych mohl cestovat do Evropy – do té doby jsem ještě nebyl ani v hlavním městě Konakry.“

Tím, že se nábory hudebníků konaly ve všech významných regionech země, došlo k smíšení jejich vlastních kmenových tradic, tedy i hudebního projevu. To byl ovšem, jak se záhy ukázalo, Tourého záměr. Hudebníci se v baletu nemuseli naučit jen nové aranže a choreografie vlastních tradičních tanců a rytmů, ale také kvantum nového repertoáru z odlišných regionů a etnických skupin, působících v baletu. Kombinací tradic etnik ze čtyř největších a nejbohatších regionů země, se Touré skrze Les Ballets Africains de la République de Guinée snažil vytvořit novou národní kulturu. Rozpoutal ovšem také demystifikační kampaň, která měla skoncovat s fetišisty a všemi rituálními praktikami a silně podporoval folklorizaci tradičních náboženství, a to jak na nacionální, tak na lokální úrovní. Na národní úrovni byl vyústěním této folkloricační politiky vznik slavného Les Ballets Africaines.

I když se národnímu baletu dařilo skvěle a stalo se z něj pro jeho uměleckou hodnotu a preciznost velmi uznávané uskupení, Touré s tímto procesem tvorby nového národního symbolu dosáhl pouze dalšího odcizení venkovského obyvatelstva Guiney. Jádro problému národního baletu tkvělo v tom, že byl založen v Paříži a formován dále pouze v Konakry. Příspěvek venkovského obyvatelstva, které tvoří devadesát procent veškerého obyvatelstva celé Guiney, byl v tomto procesu jen velmi malý. I přes to, že byly ze strany baletu podniknuty na vesnice řady výprav za místní tradicí, bylo jejich náplní výhradně buďto „prodat“ balet, jako novou guinejskou národní kulturu, nebo získat další nový “materiál“ z venkovských tradic pro vlastní tvorbu. Kromě této provize materiálu „tradiční kultury“, byl tedy přínos a vklad venkova do guinejského nacionalismu minimální.

Členové národního baletu nemuseli prokazovat a stvrzovat svůj profesionální status; vláda všem hudebníkům a tanečníkům dala vydat speciální identifikační karty (I.D. karta), které jim dávaly speciální cestovní privilegia jak po Africe, tak i do zahraničí. Dostávali také vládní plat a byli bráni a hodnoceni jako veřejní služebníci a pomocníci. Muzikanti a tanečníci získali svůj profesionální status díky nové politické roli velvyslanců guinejské tradiční kultury. Na rozdíl od Senegalu byl profesionalismus členů guinejského baletu přímo svázán s politikou.

S národním baletem se najednou kulturní ohnisko centralizovalo do Konakry. S cílem vytvořit produkt pro západní spotřebu sem Balet přivedl hudebníky a tanečníky z celé země a z prvků jejich tradic vytvořil vlastní program, který již ovšem nebyl po této proměně autentický a věrný původní tradici, pouze z ní čerpal určité fragmenty. Na jedné straně stál tedy nově vzniklý národní symbol, vycházející z tradic a historie celé země, oslňující západ svou velkolepostí, modernitou a uměleckým ztvárněním. Na druhé straně stál hon za vymícením těchto tradic a vykořeněním dosavadního kulturního dědictví jednotlivých etnik, prohlubování sociálních rozdílů mezi Konakry a venkovem a zásadní změna v sociálním postavení hudebníků v celé zemi. Celý průběh vzniku baletu jednoduše odrážel zvětšující se propast mezi městskou elitou a venkovskými masami v celé Guiney.

Když v roce 1966 vystupovali Les Ballets Africaines de la République de Guineé na Prvním světovém festivalu Černého Umění (First World Festival of Black Arts) v Dakaru, bylo to poprvé, kdy mohli hudebníci a další umělci z celé Afriky vidět djembé jako součást profesionálního vystoupení. To mělo natolik hluboký dopad, že se k dnešnímu dni stalo djembé jedním z nejrozšířenějších a nejpopulárnějších bubnů v celé Africe. Hra na djembé se stala profesí až po jeho adopci národním baletem a fakt, že djembé ihned převzalo vůdčí roli ve všech dramatických scénách pódiového vystupování a zároveň se stalo představitelem nově vzniklého národního symbolu měl pod taktovkou Tourého a Keity na svědomí opět Guinejský národní balet. Djembé tak zaznamenalo radikální změnu svého postavení, významu a role. Následující pasáž - 2.díl tohoto seriálu - je proto věnována právě tomuto nástroji.

Pozn.redakce: Text pochází z vybraných částí bakalářské práce Tomáš Marka (s názvem Současný způsob předávání hudby v Guiney). V případě zájmu o získání kompletní verze bakalářské práce můžete zaslat žádost na mail: info@djembe-bubny-afrika.cz