Cabaret Maňana: Snažíme se nevytvářet si žádné hranice

rozhovor
Ondřej "Magič" Svoboda

Vnímáte v posledních týdnech, měsících či letech kolem sebe zvýšený zájem o afro a latino hudební žánry a world music obecně? Pokud ano a je vám tato tendence příjemná, určitě by vás mohl, ba dokonce měl zajímat rozhovor s dvojicí Cabaret Manana.

DJ Pocoloco a Orisha patří k těm, kteří tyto žánry v ČR popularizují. Činí tak úspěšně svým hraním v klubech, pořádáním akcí, na které přijali pozvání mimo jiné i britští Busy Twist z labelu Soundway. A aby tak mohli činit, museli se k těmto marketingovým popelkám nějak propracovat, což je samozřejmě přivedlo i k cestování. O tom všem bude řeč.

Jaké jsou vaše hudební začátky? Myslím ještě před Cabaret Manana.

Orisha: Jako jestli jsem na něco hrála ve školce? (smích) Popravdě si to ani moc nepamatuju. Asi jsem už dělala pravidelné jazzové večery v kladenském Dundee a takovou všechnopárty tamtéž.

Pocoloco: Grunge, chuť sdílet s ostatními hudbu, ke které je těžké se běžně dostat. Poslechové večery world music v kladenském C19 a první mejdany v Dundee Jamu s djem L&C a dalšími kumpány.

Ve své biografii uvádíte svůj počátek od roku 2004. V čem byl tento rok mezníkem? V tomto roce jste začali hrát společně? Bylo to ve stejné sestavě?

P: Společně jsme začali hrát dřív, ale v září 2004 se poprvé objevilo jméno Cabaret Manana a to jako název pro akci, kterou inicioval Míla Špáňa a měla být určitým odrazovým můstkem pro další aktivity, což se nakonec také stalo, ale trochu jinak. Na akci se podílelo dohromady snad deset lidí, djů, hudebníků a výtvarníků. S názvem tenkrát přišel Tomáš Landsinger, člověk, se kterým jsem začínal pouštět hudbu někdy v roce 2000.

Cabaret Maňana

Doslova hromady kompilací hudby z Afriky a střední i jižní Ameriky vyšly na labelech jako Soundway nebo Strut. Většina z nich vyšla ale až po roce 2004, takže vás k tropické scéně muselo přivést něco jiného nebo někdo jiný.

O: Začínali jsme latinama. Mě, asi jako většinu lidí, k tomuto žánru přivedl film Buena Vista Social Club, pak věci, které přivezl Luboš z Anglie, a pak už jen hledání a hledání. Afro je v našem repertoáru až posledních pár let. Luboš začal s afrobeatem, já si jela zarytě svůj broken beat a deep afro house a pak jsme se potkali někde uprostřed. Boom u nás myslím nastal právě současně s produkcí jmenovaných labelů. Ostatně to je globální věc. Před 3-4 roky se vyrojila spousta znovu vydaných věcí a tahle vlna zaplavila většinu dj’s a obchodů.

P: K tropické scéně jsme vlastně přičichli před 5 lety v Londýně. Počáteční inspirace byla určitě Buena Vista Social Club, ale taky třeba Šum Svistu, první alba Slunečního Orchestu, Zuzana Navarová, samozřejmě Gipsy Kings, Manu Chao, Sargento Garcia a další. Jinak se dá říct, že jsme k tomu postupně dospěli sami – hodí se to ke konceptu, který se snažíme představovat. Na tropickou scénu se poslední dobou dost zaměřujeme, ale pořád je to jen část toho, co nás baví. Jinak Soundway a Strut v tomhle směru provedli perfektní osvětu a nastartovali celosvětový zájem o hudbu, která se zdála být zapomenutá.

Dj Pocoloco`s Cuban Experiences by Cabaret Manana on Mixcloud

Nenapadlo vás někdy vydat se po vzoru Quantica a načerpat zkušenosti v některé z tropických destinací?

O: Jo, ale zatím není čas a finance. A pokud bych si vybírala kam za exotikou, bude to asi spíš na východ. Kdyby šlo o hudbu, tak Afrika.

P: To víš, že ano a vlastně jsme to trochu i podnikli, když jsme odjeli před cca 5 lety žít na pár měsíců do Londýna, kde se děje většina toho, co nás baví, a tam jsme utráceli všechny peníze za koncerty, party, desky a čerpali inspiraci. Odtud jsou i první kontakty na lidi, které jsme do Čech následně zvali – Neal Birnie, Koichi Sakai, Kay Suzuki, Jazz Cotech Dancers. No a já byl loni 3 týdny na Kubě, kde je hudba prostě všude. Spíš jsem cestoval, ale balík desek jsem si do Čech stejně přivezl.

Luboši, přiznám se, že po přečtení knihy Tanec s Fidelem od Stephena Foehra mě začala Kuba taky lákat. Foehr v knize kromě hudebních zážitků, které nemůže zcela určitě nikdo zpochybnit, popisuje Kubu jako bezpečnou zemi plnou víceméně šťastných a vyrovnaných lidí. Z osobního vyprávění jednoho o generaci staršího příbuzného jsem se naopak doslechl o Kubě jako o “hnusné, nešťastné, totalitní” zemi. Jaký je tvůj pohled na Kubu?

P: Podle mě Kuba patří do těch škatulek zážitků, které musíš sám prožít, které ti nikdo sebelepší fotografií či filmem prostě nepředá. Já sám jsem se cítil bezpečně, jak na vesnicích tak uprostřed měst v noci, kdy na většině ulic vlastně neexistuje žádné osvětlení. Lidi jsou přátelští a vesměs opravdu velmi, velmi chudí, ale to je obecně námá věc. Žijí jak dovedou a mohou a hudbu si užívájí, co to jde. To bylo vidět hlavně když tancovali, dělali to pro radost, ne aby se předváděli. A smáli se u toho, hodně se smáli.

Třeba Busy Twist, se kterými jste hráli v Akropoli, zkušenost s tvorbou v tropických krajích, pokud vím, mají. Mluvili jste s nimi na toto téma?

O: Jasně. Kluci mají jednu výhodu, jsou mladší a svým způsobem ještě nezapadli do „dospěláckých“ kolejí povinností a závazků. Do Ghany se dostali v rámci stipendia a jak už to tak bývá, vracet se na poznaná místa je už vždy snadnější. Každopádně z hlediska hudby a kontaktů je to pro ně zásadní zkušenost, z které stále čerpají v životě i při tvorbě, respektive produkci.

P: Kluci hudební produkci dokonce studujou a pokud si dobře pamatuji, pocházejí z hudebně založených rodin. Podle toho, co říkali, cestují oba od mala a navštívili už tolik míst po světě, že by jim mohl člověk závidět. V Ghaně čerpali první inspiraci pro svou produkci. Teď jsou zrovna oba v Kolumbii, takže já osobně se už jejich nových počinů nemůžu dočkat.

Vystoupení s Busy Twist bylo mimochodem povedené. Jak vysoko si ceníte tenhle večírek mezi svými dalšími vystoupeními?

O: Myslíš jako v porovnání s předchozími hosty? To se těžko srovnává, protože každý z hostů je osobnost se svým specifickým hudebním cítěním a projevem. Jediné, co můžu hodnotit, je, jak se ta či ona párty líbila právě mně. Cením si kluků, že přijeli a šli do toho s námi za mrzký peníz a s plným nasazením. Respekt! Jsou to super lidi, který tenhle svět obohacují svojí produkcí, mají svůj názor a jdou si za svým.

P: Rozhodně to bylo jiné a o to nám taky šlo, když jsme je zvali. Je na nich znát, že jsou mladý (je jim shodně 22) a proto i výběr skladeb a styl hraní byl řekněme ostřejší. Ale stojí za nimi jejich vlastní produkce, která patří k tomu nejlepšímu, co loni vyšlo, a obrovské nadšení pro hudbu. A popravdě jsem hodně zvědav, kam se za pár let dostanou. Určitě je budeme chtít do Čech přivézt znovu. Ceníme si všech, kdo dorazili a sdíleli s námi svůj pohled na svět.

Cabaret Manana presents THE BUSY TWIST (Soundway /UK) by Cabaret Manana on Mixcloud

Ostřejší styl hraní rozhodně nešlo přeslechnout a ne každému to musí být samozřejmě po chuti. Považujete se vy sami za otevřené vůči novinkám a vlivům zejména z elektronické scény? Kde je vaše hranice?

P: My se snažíme si žádné hranice nevytvářet. Posloucháme a hrajeme hudbu, která nás baví. Záběr si myslím máme vcelku široký. Věci které hrajeme nás musí nějak oslovit. Rytmem, melodií, sdělením, a pak je jedno, jestli je to současná produkce s dubstepovým podkladem či housovým beatem nebo staré calypso či mambo. Pravdou je, že příliš elektroniky v našich setech nenajdeš, spíše v náznacích.

O: Osobně bych ráda, aby naše sety byly žánrově co možná nejpestřejší, otvíraly lidem možnost seznámit se s novými žánry a myslím, že se nám to i díky kombinaci vkusu a cítění nás dvou, daří. Hranice si cíleně neklademe. Já mám třeba ty ostřejší zemitější věci moc ráda. Prostě hrajeme, co se nám líbí. Já osobně hraju to, co ve mně vzbuzuje nějaké emoce, když ta hudba má co sdělit, je něčím zajímavá. Je to pro mně jazyk, kterým můžu mluvit s lidmi beze slov. Jedinou hranicí a omezením jsem já sama sobě a tu se snažím neustále posouvat. (s úsměvem)

Jak je to vůbec s africkou hudbou a latinou v českých klubech obecně? Například funku a soulu se tu relativně daří obsazovat kluby či radia. Mohli byste nezasvěcenému čtenáři vysvětlit, jak to v Čechách chodí?

O: V porovnání s funkem a soulem jsou tohle minoritní žánry. Funk má Jamese Browna, kterého zná každý, tahle hudba se objevuje ve filmech, je to vázaný na hip hop, což je masová záležitost. Latina a afro jsou dvě různé kategorie. S latino hudbou je to snazší. Tahle hudba je pozitivní, plná sluníčka, holky se vlní, klukům se to líbí a dobře se u toho pije. Pokud nás někdo někam zve, není to primárné kvůli afru. To jsme si tam stejně jako další žánry přidali sami, aby to nás i posluchače bavilo celou noc a lidi přičichli i k něčemu jinému. Afro někdy lidem sedne, jindy ne. V porovnání s latinou mnohem víc záleží, jak ten set postavíš, vybuduješ. Není to jen o zábavě, je to víc deep. Ten rozdíl je marginální a dobře pochopitelný, když se zaposloucháš do textů. V afru se reflektují témata jako svoboda, nebo politická a sociální témata, zatím co v latině je to jako:“la la la, podívej, podívej jak Pedro válí, la la la“. Tím to nechci shazovat, jen říct, že je to jiná kvalita. Většina lidí se chodí bavit, zapomenout na svět venku, svoje problémy a tahle muzika je přesně pro tohle dělaná.

P: Odezva bývá obecně velmi dobrá, ač jednotliví interpreti nebo styly nejsou moc známí. Funk a soul byl hiphopovými producenty prosamplován snad na dřeň. Lidi můžou tyhle zlomky zaslechnout i v komerčních věcech. Pak k tomu mají blíž, je jim to povědomé. K africké hudbě si musí každý najít vztah. Je zemitá, využívá jinou rytmiku, polyfonii atd. Latina to má svou přirozenou veselostí snazší. Třeba kolumbijská cumbie funguje v klubech perfektně, ale zas se nedá poslouchat dlouho. Salsu taky slyšel snad každý, ale málo kdo na ni umí opravdu tancovat. O to větší to bývá legrace pro všechny. Každopádně se snažíme hrát klubovější verze, které v klubech a barech, kam se salsa chodí tančit, nemají naději na úspěch, tam už lidi vyžadují to, co znají ze svých lekcí, s dobře čitelnou rytmikou a v určité rychlosti.

Jaké jsou vaše plány do budoucna? Nějaké cesty, hosté v Praze nebo třeba mixtape?

P: Na mixtape se chystáme snad rok, ale nějak na to nevychází čas. Z poslední doby máme radost z nové grafiky a hlavně spolupráce s naší grafičkou Verčou. Obrazová stránka nám dlouho chyběla. Určitě chceme pokračovat ve zvaní hostů, ale na ty, které bychom rádi představili v Čechách, nejsou peníze. Taky máme v plánu rozvíjet spolupráci s hudebníky z Marimba Mama a co se týká cest, já osobně se chystám na podzim do Karibiku, tak snad to vyjde.

Nakonec bych se vás rád zeptal na něco na lehčí notu. Kdybyste se mávnutím proutku mohli naučit hrát na nějaký nástroj, jaký by to byl a proč? A pokud máte nějaký vzkaz pro naše čtenáře nebo cokoliv dalšího na srdci, sem s tím.

P: Piano. Dá se na něj zahrát snad cokoli. A vzkaz? Když se vám nelíbí co DJ hraje, většinou nemá cenu za ním chodit, aby vám zahrál, co chcete vy. Tedy pokud nejste na „diskotéce“, ale v klubu. Dejte šanci hudbě, kterou neznáte a bavte se, proto se snad do klubů chodí. Vždy máte možnost odejít.

O: Já určitě klavír. Miluji ten zvuk a strašně ráda se jím nechám unášet a konejšit. Dává možnost kombinovat úžasné melodické plochy, měnit dynamiku úderu až do rytmických celků, přecházet z oktávy do oktávy. Něco jako vítr. A vzkaz nemám. Dřív bych měla. Teď už jen naslouchám a objevuji tím spoustu nového. (opět s úsměvem)

Facebook: facebook.com/cabaretmanana

Mixcloud: mixcloud.com/cabaretmanana

Psáno pro webzine royal-flush.cz

Cabaret Maňana