Respect 2011 - reportáž z festivalu

V sobotu 11. června mě hřálo do zad slunce a svítilo mi na cestu přes Štvanici, kde se již tradičně konal jeden z nejzajímavějších tuzemských festivalů: Respect Music. Letošní line-up napěchovaný zajímavými a často skloňovanými jmény z „world music“ scény zněl více než slibně, takže se rozhodně bylo na co těšit. A jak to všechno dopadlo? Čtěte dál…

SOBOTA

Jagalmay
Jako první chuťovka se nám nabídl Jagalmay – Kyrgyzská hudba ze střední Evropy. Zaujali mě spíš propojením osob a kultur, spojoval Kyrgystán s Plzní a Irskem. Hráli hezky, loutna se pěkně mísila s rámovými bubny i tancem, ale první kapelou, kterou mám opravdu chuť zmínit podrobněji, byla marocká formace Oudaden.

Oudaden
Šestice snědých chlapíků vypadala poměrně spořádaně, ale jejich hudba byla velmi živá, vybízející k tanci a nespořádaná. Na banjo, elektrickou kytaru, darbuku, dvoudílný keramický bubínek (jeho název jsem bohužel nezjistil), karkabus (kastanětové činelky) a basový buben spustili velmi příjemně melodickou a zároveň silně rytmickou hudbu, v níž silným prvkem byla berberská tradice a tradice Gnawa. Zprvu se mi zdálo, že jde o příjemnou, rytmickou hudbu k hopkání, ale postupně se vynořovaly i transovní kořeny obou tradic, zvolání „lead vokálu“ a odpovědi sboru propojené jasným rytmem a melodií.
Když jsem se ale do jejich muziky postupně zaposlouchal a ponořil, vyvstala pro mě nápadná podobnost některých rytmů, které výrazně udával právě zmiňovaný keramický dvoububínek, se senegalským Sabarem, s jeho rozhoupaností a dobou zdánlivě kladenou jinde, než ve skutečnosti je. Bohužel jsem ale tuhle podobnost nestačil intelektuálně dost vyšetřit, protože jsem se až příliš nechal unést vlnami rytmu a hudby a pro mě vždy velmi poutavým zběsilým řinčením karkabusu. Hráč na tento nástroj byl atrakcí sám o sobě, jeho tanec a zejména výraz byl nejlepším vyjádřením pocitu z hudby Oudadenu – zčásti transem, zčásti radostí, zčásti obřadem.

Souad Massi
Na Oudaden navazovala zpěvačka alžírského původu Souad Massi. Řada mých známých říkala, že na Respect jdou hlavně kvůli ní, takže mé očekávání bylo veliké a možná proto taky ne tak úplně naplněné. Neumím si pomoct, ale když to shrnu, tahle poměrně sympatická mladá dáma zahrála set víceméně evropské hudby. Několikrát jsem si kladl otázku – kdyby zpívala v jiném jazyce, třeba česky, nemohla by se náhodou řadit spíš někam ke střednímu proudu? Sestava skupiny byla více než klasická - kytara, basa, bicí. Její kombinace severoafrických melodií s tímto zázemím mi taky nijak zvlášť objevná nepřipadala. Je pravda, že jsem ji až do Respectu nikdy neslyšel, takže jsem možná měl opravdu přehnaná očekávání, ale od držitelky ceny BBC a „velvyslankyně alžírské hudby ve světě“ jsem nějak čekal víc. Na druhé straně, její sólové skladby, kdy jenom zpívala a sama se doprovázela na španělskou kytaru byly velmi citlivé a příjemné. Snad i proto jsem si říkal, jestli neměla na Respectu zůstat jen u toho. Kytarista sice předváděl kouzla, bubeník se snažil, basák nezaostával, ale nějak mi to všechno s hlasem Souad Massi prostě nedávalo dohromady zas tak velký smysl. Plochy vyznívaly teskně, ale ne až tak „severoafricky“, spíš jak od Mari Boine... Byl podvečer, trochu poprchávalo, náladou mě to směrovalo spíš k pivu, dlouhým vlasům a cigárům. No, snad mě její fanoušci neztlučou.

Getatchew Mekuria & The Ex
A pak přišel na pódium Getatchew Mekuria. A s ním, samozřejmě, The Ex. Nebo on s nimi. Nebo všichni najednou. To je vlastně úplně jedno. Ale zas tak jedno to není. Je to vlastně dost důležité. Protože na tomhle mém zmatku je jasně patrné, jakou dardu nám všem dole pod podiem nadělili. Přátelé, mysleli jste si, že víte, co jsou stopky? Cuty? Bridge? Domnívali jste se, že v noisu je lehké se orientovat, protože se „to tam prostě lupne“? Že jazz s punkem je poněkud divoká kombinace? Tak tedy minimálně já jsem po TOMHLE koncertě změnil názor, a to na všechno co jsem zmínil. Tahle neuvěřitelná vícerychlostní kapela dokázala šaltovat od á-dva-tři-čtyř a um-ta-um-ta vysloveně lopaťáckých bicích (zahraných ale nesmírně profesionálně a s nadhledem) až k rytmické a kvikavé zběsilosti Ebdu Endu. Bubenice (ano, bubenice! miluju bubenice!) měla celou tu nehoráznost pevně pod palcem, seděla za bicími ve svém zeleném tričku jako skála a celou devítičlennou sestavu pevně ukotvovala v čase a prostoru. Jak se jí to podařilo, vůbec nechápu, ale dokonce jí nedělalo sebemenší problém to celé svým feelingem „táhnout dozadu“! A když pak začala svým krásně vyrovnaným, jemným hlasem ještě navíc zpívat a k tomu všemu pořád stejně neochvějně bušila do škopků, rázem jsem se ocitl v pravém muzikantském nebi.
Ale abych oslavováním bubenice nezastínil ostatní. Rád bych věděl, čím vším si v životě prošel Getatchew Mekuria. Protože čím dál víc mně připadá, že abyste byli uvěřitelným muzikantem, nemůžete jenom dělat muziku, musíte mít i něco za tím, musí ve vás být nějaká zkušenost s velkým Z. Přesně to bylo vidět na Getatchewu Mekuriovi. Klidný, pohodový, nestrojený, na nic si nehrál... jenom na ten saxofon... ale jak! Jeho etiopskému vlnění dodávala mohutnosti celá jeho persóna. A samozřejmě taky celá tlupa The Ex, složená jen z těch nejvybranějších pankáčů. Druhý saxofon, klarinet, trubka a pozoun vibrovaly v podobně vícerychlostním módu jako Mekuria a bubenice, trumpetista kmital mezi zpěvem a nástrojem. Basák a kytarista si jeli na podobné a přesto úplně jiné vlně, sice stále neochvějně v rytmu, přesto si však velmi rádi a dobře sjížděli pražce zuřivým noisem. A celý tenhle zdánlivý zmatek a rachot celou dobu dával smysl. Všichni stále věděli, kde je jejich místo. Bubenice si v klidu bouchala svoje „lopaťácké“ rytmy. Všichni se navzájem vnímali, poslouchali, věděli, co dělají ostatní. Přestože vypadali, že jsou v transu ještě před tím, než vůbec začali hrát, ani na vteřinu se navzájem neztratili ze zřetele. A do toho vstoupil na jeviště etiopský tanečník...
Getatchew Mekuria tuhle neuvěřitelnou halucinaci ještě podtrhl několika sólovými skladbami svého kvílivého saxofonu, z nějž mně tedy bylo do pláče (ano, rád si popláču). Ještě teď mám na sítnici vypálené stopy od blyštění jeho zlatem prošívané košile. Ještě teď mi v hlavě zní motivy ze sobotní noci. Ještě teď si stále dokola pouštím jejich CD. Přátelé, kamarádi – já jsem svůj zlatý hřeb festivalu našel už v sobotu večer.

NEDĚLE

Nedělní festivalové odpoledne pro mě začínalo dost podobně jako sobotní. Lehký deštík nikoho neodradil, ani slunce, které velmi záhy vykouklo. Během té doby se na pódiu vystřídala kapela L’Arrache-Coeur, hrající francouzské lidovky v adaptované formě na niněru, saxofon a další, na něž je interpretovali chlapíci v legračních fracích. Po nich přišel Pavel Richter a jeho moderně znějící kytarové etno-electro, nesoucí název Temporal Loop. Ani o jedné z těchto dvou kapel zde nemám chuť se extra rozepisovat (kdyby někoho zajímaly, napište mail ;) ).

Sahra Halgan
Jako první naladila africké tóny Sahra Halgan ze Somalilandu. Její hudba v sobě kloubí jak Somálsko, Etiopii, tak Togo a mnoho dalších vlivů. Za doprovodu kytary, baskytary a bicích (v nichž byla místo kopáku použita kalebasa), tedy nijak zvlášť „etnické“ sestavy nástrojů, spustila velice jemnou, něžnou hudbu. Jak její výraz, tak výraz celé kapely byl nestrojený, měl suchý, střízlivý zvuk, který si na nic nehrál – a to bylo ve skutečnosti ku prospěchu věci, výsledek byl velmi působivý. Projev Sahry Halgan byl velmi jemný a civilní, i když mezi skladbami mluvila. Seznamovala nás například s historií Somalilandu. Překvapilo mě, že věděla, jakým způsobem se rozešlo Česko a Slovensko, když použila náš případ, aby přiblížila, čím si dnes jsou Somálsko a Somaliland. Celkově byla vlastně dost vlastenecká, zpívala část koncertu s vlajkou Somalilandu v ruce, bicí byly ozdobeny rovněž miniaturními vlaječkami, o své rodné zemi mezi skladbami často mluvila.
V průběhu koncertu se baskytarista na chvíli chopil také loutny, bubeník si odskočil k udu. Sahra se pokusila naučit obecenstvo jednu písničku, stejně prostou a laskavou jako její ostatní kusy. Co ovšem bylo vůči českému obecenstvu velmi nelaskavé, bylo umístění doby a postavení rytmu v jejích písničkách všeobecně – tady se jasně projevila „africkost“; když do rytmu tleskala, tleskala úplně jinde než by „se čekalo“. Velmi dobrý zážitek, podtrhující celé vystoupení, které ač velmi klidné, přesto bylo velice vtahující a poutavé.

Staff Benda Bilili
Text o skupině, na niž všichni celou neděli čekali, nezačnu překvapivě přímo povídáním o Staff Benda Bilili, ale krátce se odpíchnu od předchozí kapely. Balkánský funkově jazzový rasputin„Louis“, který Staff Benda Bilili předcházel, byl jednoznačně nejprofesionálnějším muzikantem s nejvyhranější kapelou toho dne. Přes všechnu sofistikovanost a nadřenost ale (aspoň pro mě) sloužil jako ostrý kontrast s hudbou, kterou nám předvedli Staff Benda Bilili.

Rozdíl mezi jeho hudbou a hudbou konžských vozíčkářů a pouličních hudebníků se snad ani nedá popsat. Všechno co jsem psal o předchozích kapelách festivalu, o jednoduchosti, o nehraní si na nic, o prostotě projevu, všechno to pro Staff Benda Bilili platilo trojnásob. Hlavně ale vřelost a uvěřitelnost. I kdybych neviděl jejich vozíčky, nic o nich dopředu nevěděl, troufám si říct, že obrovská životní zkušenost jim byla vidět ve tváři. A z téhle studny zkušenosti, z toho čím vším si prošli, čerpají sílu, inspiraci a energii k muzice, kterou předvedli. Přestože na vozíčcích nebo o berlích, tančili jak o život, smáli se, jejich harmonii s hudbou nenarušilo nic. Všichni hráli svoje rumbo-kubánsko-bluesově-africké kusy stejně skvěle. Všichni taky stejně skvěle zpívali. Ve skupině sice nebyl zcela jasný lead vokál, ale vůbec to nevadilo, střídali se v něm všichni stejně věrohodně.

Fascinující byli nejen projevem, ale i svými nástroji, které evidentně pocházely ještě z dob jejich hudebních začátků. Otřískaná kytara, natřená na modro; španělka, na níž natáhli basové struny a hráli jako na baskytaru; monochord, co vypadal jako konvička sestrojená z plechovky od sušeného mléka a trubky, vyluzující neskutečné pazvuky; bicí souprava, složená z překližkové krabice (sic!), kastrolu a nějakých kusů plechu.

K monochordu bych se mimochodem rád vrátil – bylo pro mě naprosto fascinující, jak spokojení byli Staff Benda Bilili s mimořádným kontrastem kvílení monochordu a celkovou naprostou harmonií zbytku hudby. I monochordista zpíval v harmonii, na kterou je moje evropské ucho zvyklé, zpíval překrásně, celá kapela byla vylazená, neslyšel jsem ani jeden čtvrttón či falešný polotón anebo jakýkoli jiný zlomkotón. Monochord, naproti tomu, nepřetržitě kvílel kdesi mimo, nad, okolo, jeho tón se blouznivě svíjel kdesi mezi podlahou útulku pro kočky a nebesy – a přesto celou kapelu skvěle doplňoval. Doteď moc nechápu, jak to dokázali.

Přes všechny tyhle podivnosti ale u mě jejich hudba v porovnání s předchozí kapelou vyhrála na celé čáře. Byla totiž mnohem vřelejší, uvěřitelnější, reálnější. V jejich hudbě byla cítit radost, spojená s profesionálními výkony podávanými za zcela neprofesionálních životních podmínek Konga. Staff Benda Bilili jednoznačně staví svou autenticitu a životní postoj nad pozérství a nafintěnost. Tím se pro mě stali hvězdou. Pokud ne celého festivalu, nedělního večera určitě.

Jediné co mě na Respectu trochu mrzelo, byl nedostatek návštěvníků. Na závěr svého povídání o letošním velmi vydařeném ročníku bych tedy dodal se svým kamarádem Honzou Vaňurou: lidi, buďte vděční za to, že „to“ sem za vámi jezdí! Choďte na koncerty a užívejte si tuhle muziku, protože opravdu stojí za to!