Party Hard - Sabar v Conakry

reportáž
Tomáš Marek

Jak vypadá aktuálně nejpopulárnější party v hlavním městě západoafrické Guineji? Na to vám odpoví autentická reportáž z letošní návštěvy slavnosti Sabar.

Takže co že je to sabar? Jedná se především o senegalský tradiční hudební nástroj a v současné době i o nesmírně populární hudební styl. Na sabar se hraje tradičně v jedné ruce s paličkou a druhou rukou podobně jako na djembé. Jeho tvar je také lehce djembé podobný. Údajně původně sloužil tento nástroj ke vzdálenému dorozumívání mezi vesnicemi, hra na něj totiž v sobě obsahovala slova a zakódovanou řeč. To je v současné době na sabarové hudbě v Senegalu stále patrné – je to velmi složitá, silná rytmická hudba plná rozmanitých přechodů (breaky), která je pro nezasvěceného posluchače sama o sobě velmi těžká k poslechu, nicméně specificky silná energie a lámaný rytmus působí snad na všechny silným dojmem.

Díky své popularitě sabar samozřejmě cestoval i za hranice Senegalu do celého regionu západní Afriky. V Guiney, tedy přesněji právě v hlavním městě Conakry, se mu dostalo a dostává nebývalé přízně a stal se součástí moderní žijící hudební, taneční a vůbec socio-kulturní tradice tohoto města. Jak je tomu dlouho, co se sabar zabydlel v Guiney, je těžké odhadnout. Mladí bubeníci říkají, že je tomu tak dvacet let, starší zase, že už jej hráli za mlada a o jeho existenci v Guiney již před několika dekádami svědčí i jeho přítomnost v repertoáru guinejského národního baletu z 60. let 20. století (viz video níže). A jak to tak s migrací bývá, nepřenesl se sabar do Conakry ve stejné původní podobě, ale prošel jakýmsi filtrem guinejské kultury a to především hudební kultury etnika Susu, v jejichž regionu se hlavní město nachází a jichž zde také žije početní většina. Tradiční hudba na vesnicích zůstává prozatím tímto fenoménem nijak zvlášť nedotčena. V Guiney je tak v současnosti Sabar jednak název pro specifickou slavnost, která se koná na spoustě míst po celém městě každý pátek a sobotu, a jednak název pro konkrétní rytmy, které se také na této slavnosti hrají. Jinými slovy na slavnosti Sabar se hraje mnohem víc rytmů, než jen rytmus sabar.

Aby toho nebylo málo, tak, jak jsem se letos při návštěvě Guiney od jednoho mladého sólisty a specialisty na sabar (Fiston) dozvěděl, že existují minimálně dva typy Sabarů, jako slavností a několik sabarů, jako rytmů. Kupříkladu jedna slavnost se koná pro starší ženy, a hrají se na ní především pomalejší rytmy v čele s rytmem Yankadi (se spoustou šílených breaků) a celkový průběh slavnosti se nese v pomalejším houpavém duchu. Samozřejmě ne celou dobu, to by nebyla Afrika. Druhým, a divácky mnohem atraktivnějším, typem slavnosti Sabar je tzv. „Sexy Sabar“, který jak již název napovídá je velmi silně protkán sexuální energií a je především pro mladé. Tomu se také přizpůsobuje hudba, která je živelná a místy neuvěřitelně rychlá se spoustou breaků a přechodů. Mezi sabarové rytmy pak patří především sabar Sidinagbengben (rychlý rytmus hrající se především na Sexy Sabaru) a sabar Sidijakadi (nebo také Susu sabar, či sabar ordinaire; pomalejší sabar právě hlavně pro první typ slavnosti). Rytmů sabar, či variací těchto nejznámějších dvou, existuje pochopitelně celá řada a mnohonásobně víc je ještě breaků a přechodů do nich!

Každá slavnost se koná na menším či větším otevřeném prostranství v širokém kruhu lidí (v dnešní době dokonce i s osvětlovači a kameramany), kde na jedné straně sedí pospolu bubeníci obvykle ve složení jeden „trojbas“ (basové bubny postavené kůží na zem a svázané k sobě; původně invence národního baletu), sangbanfola (hráč na sangban), několik doprovodných djembé a jeden sólista, za nimi stojí doslova stěna z velkých reprobeden, které třeba i fungují, v davu je někde schovaný nazvučený kytarista nebo občas i klávesák a uprostřed prostoru pro tanec ve středu kruhu běhá vesele uvaděčka (nejspíš Griotka) s mikrofonem, která nonstop zpívá, řídí bubeníky a celou akci moderuje. Následující řádky jsou mou vlastní autentickou reflexí z letošní zimy, kdy jsme společně s Broňou Pavlíčkem, Palem Nowakem a Paulem Grocottem navštívili opět Guineu a měli šanci v Conakry mimo jiné zažít si právě i pár nezapomenutelných Sabarů, a toto je jeden z nich...

Byl pátek večer a konec února k tomu. Zima rozhodně nebyla. Za chvíli jedem zase domu do Čech. Odpolední lekce skončily, čekáme na večeři a Lamin, jeden z nádeníků u Tontona na domě, kde jsme bydleli, říká, že bude dnes v noci zase Sabar. Super! Je to naše asi poslední šance zajet si na Sabar než odletíme. Už jsme jich pár viděli a všechny byly parádní. Na Sabar se jezdí až později večer, dejme tomu kolem deváté. Po večeři tedy jdeme, jako každý den, na náš oblíbený balkónek v patře a pomalu se vydatně připravujeme na odjezd. Dole je řev a Lamin se po nás shání, že se hned odjíždí na Sabar. Ano hned. Půl hodiny čekáme před branou, než se všichni sejdou. Všichni dva se sešli a volá se na barák pro zbytek, ať už taky jdou, že jdeme. A jdeme. Jdeme blíže k hlavní ulici, bydlíme totiž v jedné boční ulici ve čtvrti Kobaia Lambanji. Na hlavní ulici stopujeme taxík, ale je nás 7, tak jsme museli zastavit dvě auta a ještě k tomu relativně prázdná, což není jen tak, abychom se mohli nechat přepravit. Po chvilce nám konečně zastavuje prázdný (jen tři lidi + řidič) známý žlutý taxík (Renault 19) v polorozpadlém stavu, stejně jako tisíce dalších v Conakry. Nahází se do něj většina posádky a jede se. Já, Paul a Lamin zůstáváme a čekáme na jiné auto. Oni prý cestu znají. Po pár dalších pokusech nám zastavuje černý taxík, tedy taxík na černo, pochopitelně.. To jsou auta a v nich řidiči, kteří fungují jako normální taxíky, akorát nemají licenci, takže by je ideálně neměli moc chytat policajti. V autě byli také tři další lidé, takže jsme se krásně vešli – dva na spolujezdce a čtyři dozadu. A hurá vyrážíme konečně za první posádkou na Sabar! Samozřejmě nevíme kam...

I přesto, že je večer, jsou všude kolony a zácpy. Jak je dobrým zvykem všichni poctivě troubí. Městem se táhne dobře známý nasládlý smrad hořících odpadku. Přijíždíme k první křižovatce v Kobaie. Až pojedeme nazpátky, už tu budou zátarasy. Před naším příjezdem v Conakry totiž někdo údajně zastřelil pár lidí, a tak vznikla každý den po desáté hodině večer tato bezpečnostní opatření v podobě barikád a kontrolujících policistů a armády na všech hlavních křižovatkách v centru a poblíž, což v praxi znamená smlouvání, vymáhání úplatků, hrození odznaky a nekonečnou prudu. Zvlášť když vidí, že nejste místní. A věřte, že se to dá poznat... Člověk si ale lehce zvykne, musí. Na foťáky a kamery zapomeňte, okamžitě byste o ně nejspíš přišli a museli byste si je vykoupit nazpět. To vás potká na každé křižovatce, kterou projíždíte. Můžete mít ale štěstí a v záplavě aut, která křižovatky zahlcují nepozorovaně proklouznout. To nás ale čeká až na zpáteční cestě. I tak je na křižovatkách, a to nejedeme vůbec přes ty hlavní, pořádná zácpa a ze všech stran a ve všech směrech se za neustálého troubení a vytáčení motorů cpou všemi směry nacpaná auta. Nepředstavujte si kolony jako u nás, tedy že za sebou stojí poslušně srovnané třeba dva pruhy aut podél narýsovaných bílých čar, vymezujících jejich část vozovky. Afrika. Jede se tam, kde je místo a to i za denního provozu. Běžně potkáte na dvouproudé silnici, tedy v praxi na 4 proudé dle místa, auto na okraji jedoucí v protisměru. Žádný stres, pohoda. V zácpě je to totální změť. Náš řidič ovšem prokazuje hned v počátcích velké schopnosti, které se v další části cesty hodlá potvrzovat a graduje, aniž by se holedbal. Neskutečnými myškami kličkuje mezi hromadou aut, objíždí vozovku mezi stánky a mimo silnici (což ovšem samozřejmě nenapadlo jenom jeho), cpe se do škvír, které neexistují, troubí a z okna se hádá s ostatními řidiči a my se s Paulem vzadu na sedačce jen smějeme, jak si to ten kluk hezky dává. Představte si dvě auta za sebou vzdálená od sebe maximálně 8 cm, která na sebe troubí, túrují motory a cpou se do sebe. Do toho tam přijedeme my a on se do těch osmi centimetrů vejde zboku, jelikož špičkou auta je tam tak na 2cm. Troubí se a hádá, ale opět vyhráváme. Policajt na nás mává, ať zastavíme, že si nás jde zkontrolovat. To určitě. Objížďka zprava do nikam, díky čau.

Konečně dojíždíme na místo. Vystupujeme uprostřed jedné z křižovatek ve čtvrti Dixim samozřejmě v zácpě a mezi auty se prodíráme za zvukem Sabaru, který se konal hned u silnice, a vše již bylo v plném proudu. Náš řidič dokázal první posádku asi na čtyřech křižovatkách natáhnout o dobrých deset minut. Smekám, nejlepší řidič v Conakry, co jsem kdy viděl. Tentokrát máme štěstí a nikdo nás nezpozoroval, tudíž netáhl za ruku do první řady sednout si povinně na plastovou židli a čekat napjatý, kdy si pro nás, jako pro skvělou atrakci a zdroj peněz, přijde nějaká tanečnice a vší silou nás bude tahat za ohromného povyku doprostřed všeho dění si s ní pěkně zatancovat, jako tomu bylo u jednoho Sabaru předtím a vlastně u všech slavností. Sexy Sabar, tancovat, běloch, sebevražda.
Stojíme přímo za zády sólisty, což není hned po příjezdu nikdo jiný, než nadzvuková stíhačka s rotačním kulometem smrtících hlavic ještě smrtelnějších bomb a ohněm naváděným laserovým raketometem, co střílí kulomety – Fiston djembefola. Máme ohromné štěstí, jelikož průzorem mezi lidmi vidíme i do kuchyně doundounfoly (hráče na basové bubny) i sangbanfoly, takže máme plný přehled, co se hraje a děje a jak to ti kucí šikovná dělaj a můžeme si to vychutnat v plné síle, a že je dnes co ochutnávat. Tím myslím kromě hudebníků i tanečnice. Nebrat doslova. Za bubeníky jsou dvě věže repráků, ze kterých se valí nahalený (hall efekt) zvuk zpěvačky a vpravo asi deset metrů od nás někde v davu schovaného kytaristy. Bubeníci hrají bez nazvučení, tedy se zpožděním a zpěvačka, která běhá různě po prostoru to má ještě těžší. Nechápu, dost dobrý. Zvuk pro nezasvěceného musí být dost šílený, ale jakmile se zorientujete a ponoříte do těch šíleností, co tam předvádějí, běhá vám mráz po zádech, protože tohle, tohle je jízda! Celá slavnost je silně sexuálně nabitá a tanečnice a tanečníci to velmi rádi exponují. Oblíbeným krokem tanečnic je rytmické roztahování nohou a špulení rozkroku směrem na bubeníky, kteří se jí do něj snaží trefit (hudebně). Jó Afrika je krásná země. Smečování nohami od ramen do země také nesmí chybět. Jsou tu i kameramani a osvětlovač. Dalo se i odtušit, že kameraman něco tušil. Co se však už odtušit nedalo, bylo, co chtěl osvětlovač osvítit. Když někdo tancoval sólo, svítil jinam, nebo mu pro jistotu vlezl do cesty, aby svítil jinam, nebo si svítil na boty nebo odešel pryč svítit tam, kde se nic nedělo a nám tak ještě zakrýval výhled. Profesionál. Vzhledem k tomu, že v Africe neplatí fyzikální zákony, nemůže se očekávat přítomnost logiky. Ale to k tomu patří, kdyby tam něco fungovalo, už by to nebyla Afrika.

I přes šílené taneční kreace a příšerné rychlosti pro mne jednoznačně největší hvězdou byla griotka, která celou slavnost moderovala. Dvě hodiny neustále zpívala z plných plic a běhala po prostoru a pak najednou odhodila mikrofon a skočila si před bubeníky sólo. Ale to nebylo sólo, to byl vichr! Absurdní výšky výskoku, smeče nohama do země, rychlost provedení a energie! Hned jak skončila, během sekundy zvedla mikrofon a v půlce písničky okamžitě pokračovala bez známek zadýchání se zpěvem vesele dál. Bylo jí asi 50. Nechápu.

Po asi dvou hodinách téhle stále zrychlující a zpomalující party pro mladé to skončilo a lidé se začali mísit a pomalu rozcházet. I přesto dokázal stále osvětlovač svítit do nikam. Stáli jsme tam jak přimražený, tohle byl, a teď si dovolím mluvit i za ostatním zmíněné členy zájezdu, nejlepší a nejsilnější Sabar, co jsme kdy viděli a zažili. Tanečnice se sešli v dobré kondici, o bubenících ani nemluvě, a energie místy opravdu připomínala skutečnou freetekk party, tedy pořádnou rychtu, jen mnohem organičtější. Začaly jsme si s vyvalenýma očima sdělovat ještě ve strnulosti a se zalehlýma ušima první dojmy a mezitím již Lamin opět sháněl taxíky na cestu zpět. To se mu brzy povedlo a my odjeli domů. Barikády jsme naštěstí propluli bez problému, jen opět v Kobaie jsme před křižovatkou raději vystoupili a obešli ji pěšky a za ní počkali opět na náš taxík. Cestou jsme z oken viděli alespoň deset dalších ještě řvoucích Sabarů hned u cesty. Jaká romantická projížďka na zpáteční cestě plná ozvěn z právě prožitého silného a skvělého zážitku. Endorfiny se vyplavují...

Až do odletu a rozloučení v Praze na Florenci jsme si o tomhle Sabaru všichni povídali. Hodilo by se asi říct, kdo nezažil, nepochopí. Nikdy na to nezapomenu, byl to hrozně silný, přínosný a poučný zážitek a takových já jsem neskrovným sběratelem..

Poznámka: Veškeré informace a pokusy o data jsou čistě mou osobní interpretací podloženou čirou osobní zkušeností a prožitkem. Neprováděl jsem žádný kvalifikovaný výzkum na dané téma a vše uvedené vychází jen z toho, jak málo o věci vím, i když z mnoha různých zdrojů. Netvrdím tedy jak věci jsou, jen jak jsem je vnímal.

Speciální poděkováni Vopici a Jánošovi za zásadní motivační impulz k tak exkluzivním prožitkům na všech navštívených Sabarech.