TUČŇÁKŮV ZÁPISNÍK Z AFRIKY 3

Byl to opravdu náročný den. Bubeníkům konečně dorazil na Koungbanan, učí je Makru, všichni si ho pochvalují, výborný učitel, ale přísný. Koungbanan Konde se vlastně jmenuje Mohamed, přezdívka Koungbanan znamená Plešatá hlava. Frenki říkal, že ho bez klobouku a slunečních brýlí, které k němu neodmyslitelně patří, viděl jen jednou v životě.

Dopolední tříhodinovka tance je tvrdá. Bižu je moc milá, ale nekompromisní. Tančíme Yankadi pořád znova a znova, když už sotva popadáme dech, zpíváme k němu písničku, takže máme takové legračně přiškrcené hlásky - představte si, že jste právě doběhli patnáctistovku a máte naplno zadout třeba Vínečko bílé:) Když už skoro nemůžem, volá na nás při tanci „usmívat se a jděte níž k zemi!“

Prostě drsné to bylo, ale nic proti tomu, co nás čekalo odpoledne. Manana, její syn Mohamed a překvapení pro nás - Alsini Bangoura z Les Ballets Africains. S Mananou a Mohamedem jsme opakovali Kuku a začli Sorsornet. Potud by to šlo, kluci jsou odvážní, my sice unavené, ale pořád ok, než přišel Alsini s moderním Sobonenkem, které teď v baletu nazkoušeli. To byl teda hukot. Když to skončilo, jediné, na co jsem se zmohla, bylo ležet v prachu na zemi a brečet. A potom se smát. Asi si tu všichni své hranice toho, co se dá vydržet, posuneme o pár km dál:)

V noci jsem nemohla spát, jak mě bolelo tělo, navíc byly slyšet výstřely. Ráno jsme se dozvěděli, že policie střílela jen do vzduchu, ale situace tu rozhodně klidná není.

Stávka pokračuje, odboráři poslali prezidentovi požadavky, ten jim však sdělil, že tentokrát pro změnu stávkuje on. Jestli ale nebude reagovat, chtějí ho 20. 1. svrhnout.

Tanec byl pro mě dneska horor, tančíme třetí „krizový“ den, po včerejším nářezu jsem úplně rozlámaná, všechno mě bolí, energie žádná, sice se snažím, ale už se vážně nemůžu usmívat, promiň Bižu. A níž už taky nepůjdu, protože by mi praskly stehna. Navíc se na plac valí kouř z kuchyně, ve kterým se mi už vůbec nechce dejchat a kolem sedí spousta malejch černoušků, který se při pohledu na poskakující bělošky doslova válejí smíchy a popadají za bříška. S Vopi jsme se shodly, že se zkracují intervaly mezi záchvaty vzteku a slzami v očích. Slzy jsou z toho kouře samozřejmě, jsme přece vostrý holky:)

Jinak na Davida tu samozřejmě čekal Keita, hned první večer (ti co tu byli před dvěma lety, vědí, co to znamená:)). Teď už chodí méně často, protože David ho úspěšně ignoruje. Ale způsob komunikace se prý vůbec nezměnil, Keita si sedne, řekne „ééé, Davíííd ...“ a 2 až 3 hodiny v této pozici vydrží upřeně koukat.

O půl čtvrté začíná odpolední šichta. Děsím se, jak to zvládnu. Navíc ty naše strhaný a občas zpruzený ksichty taky nejsou nic moc, Ablo nám potvrdil, že pro unavený bělošky se mu vůbec nehraje dobře. No snad se to zlomí.

Vesele se tu obchoduje: se-se („uši“ k djembe), zvonce, paličky, balafon, látky.. Občas se náš dvorek podobá víc trhu. Obzvlášť dnes to bylo možná až moc, každých deset minut vám někdo něco nabízel, v klidu se nedalo projít ani na záchod. Frenki vysvětloval, že ve městě teď jiné workshopy s bělochy čili potenciálními zákazníky nejsou, proto jsou všichni tady a navíc je u něj v domě středa tzv. obchodní den.

Na odpolední tanec Manana nedorazila, po cestě slyšeli výstřely hodně blízko a raději se vrátili domů. Takže jsme tančili s Bižu, Cinté ve volnějším tempu bylo bezva, trochu se mi uvolnily namožený svaly a užila jsem si to. I když na druhou stranu bylo dost divný tančit a slyšet střelbu. Tak jsme si slíbily, že budem odteď tančit jak o život, kdyby to mělo být nedejbože naposledy. Vopice s Akashou vymyslely speciální vzývání speciální planety Fruton za mír, takže se tím teď uklidňujem.

Obchody jsou zavřený, nedá se sehnat kola a pivo, voda snad jo, tu máme ještě na tři dny. Pablo - to je správce domu - lahve shání všude kolem po jedné. Frenki řekl, že kdyby situace začala být vážně nepohodlná, odjedeme do Bara dřív. Zatím je to naplánováno na sobotu.

Teď je večer - elektrický - protože zrovna dnes proud jde. Zítra zas nebude, střídá se to zhruba obden. Sedíme s Vopicí, pijeme poslední pivo, co jsme našly v ledničce, rozebíráme stav věcí a došly jsme k tomu, že se zatím přese všechno cítíme bezpečně a lidem tady věříme.

Rozmohly se úpravy účesů. Po Akashe a Báře si copánky objednal i Štěpán, takový prej punkerský jen vzadu. Akasha nemá účes ještě pořád hotovej a to jí copánky motaj už třetí večer. Místní ženy touhle kratochvílí tráví velké množství času, vytvářejí neuvěřitelné kreace, používají hodně umělých vlasů a i když je to velmi pracné, dost často účesy obměňují. Což nám trochu ztěžuje orientaci, zvlášť u malých holčiček, kterých je tu spousta a které zpočátku poznáváme právě a jen podle vlásků.

K večeři jsme jsme měli To, lepivé hlenovité bobky neutrální barvy, dělají se z manioku, jsou nepromokavé a naprosto nenasákavé, ale když jsem překonala počáteční nedůvěru, s omáčkou a kuřetem To docela šlo. Pokud To nebude moc často:)

Ráno se u snídaně řešilo, že diktátora chtějí svrhnout už dneska, jestli se s nima nebude bavit... tak to snad dobře dopadne. V noci se střílelo míň, ale bylo to hlasitější a znělo to blíž, nakonec jsem to zaspala, ale pak mě zas vzbudil muezín, zpívá děsně dlouho a nahlas a každej den stejně, až mám podezření, že to jen pouštěj z pásky.

Cesty k nám nejsou bezpečné, Koungbanan volal, že včera bylo těžké dostat se domů, takže asi nedorazí. Ještě žě Bižu bydlí s námi v domě, čili o dopolední taneční lekci nepřijdeme. U snídaně chyběla na stole zalenina, asi začíná být problém sehnat cokoliv. Taky směnárník nemůže přijet, „žádná cesta - žádné peníze“ řekl.

Naše skupina propadla věštění ze slovníku. To si myslíte nějakou otázku a zabodnete prst poslepu někam dovnitř kouzelného česko-francouzského a francouzsko-českého slovníku a slovník - orákulum - vám pak odpoví slovíčkem, které jste označili. Například „jak se bude vyvíjet situace?“.... „sjezdař“....a pak následují debaty o tom, co tím chtěl slovník říci, kde se projevuje optimistické či pesimistické založení každého z nás. Akasha s Vopicí takto věští několikrát denně, Síma se ho dokonce snažila ptát, kolik je hodin, což slovník zcela oprávněně bojkotoval, od toho tu máme jiné stroje.

Bubeníky nakonec učil Bangali Camara, který společně se svým otcem Mansou Camio už přijel z Bara. Sehnali tu pro nás autobus a auto na sobotní cestu k nim, celkem 26 afrických míst k sezení, takže pro nás 10, Žanet s Katrin, Frenkiho a Mansovu rodinu to snad dokonce bude i pohodlné:) Cesta je naplánovaná na sobotu 5 hodin ráno, bude trvat 12 až 16 hodin.

Večer jsme měli slavnost, něco jako uvítací večírek. „Mládež“ z okolí nám přišla zahrát, kuchařky pařily, pro každého se hrála zvláš´ť písnička a každý si musel dát sólíčko. Hudba byla úžasná, ale já jsem měla solidní krizi. Už odpoledne jsem byla taková otrávená, spojilo se to s fyzickou únavou a emocemi, které z těch lidí a hudby tady úplně skáčou a bylo to. Probrečela a proslzela jsem značnou část párty. Žanet má pravdu, když říká, že tělo z Evropy do Afriky přiletí za několik hodin, ale duše se sem stěhuje daleko pomaleji.

Před obědem se odvážní muži vydávají s Ablem na internet. Jsem zvědavá, jak pochodí, jestli mají otevřeno a jaká je situace v ulicích, protože v noci i při dopoledním tanci se zase venku střílelo.

Těším se na zítřejší cestu do Bara, den bez tance bude fajn. Už jsme se učili Yankadi, Makru, Kuku, Sorsornet, Sobonenko a Cinté. Mám z toho v hlavě guláš, ale pomalu se mi vrací energie a na náročné tempo už si všechny zvykáme.

Právě se k obědu vrátili kluci, internet je pořád zavřenej. Banky jsou taky zavřené, proto je těžké vyměnit eura na guinejské franky a když se to podaří, je to pro nás nevýhodnější. Z 8 500 guin. franků za euro kurz spadl na 7 900. Frenki musel měnit u třech různých směnárníků, aby vůbec dostal požadovaný obnos na zaplacení cesty do Bara.

Máme objednanou dodávku Mercedes, stejnou, kterou jezdí Frenki do Pěčína, jenom je upravená na 22 afrických míst. Pojede s námi ještě jedno Volvo, to poveze Mansovu rodinu. Všechno to zařídil právě Mansa Camio, hlavní bubeník v Baru, do jehož školy Bada Sofoli jedeme. Sehnal taky benzín, se kterým je teď problém, všechny benzínky v Conakry jsou zavřené, ale konexe fungují všude na světě (v Africe možná nejlíp) a Mansův strýček je šéfem autobusového nádraží.

A vypadá to, že nám začíná vážně dobrodružná cesta. Frenki s každým postupně mluví o následující skutečnosti : příští týden, až budeme v Baru, má asi proběhnout převrat, situace se může natolik zhoršit, že bude lepší zůstat v Baru delší dobu, v nejhorším případě přejedeme do Mali, které odtamtud není daleko a do Conakry už se nevrátíme. Proto si s sebou máme vzít pasy, letenky, peníze atd. Pořád věřím, že za týden, dva po převratu se vše uklidní a my nebudeme muset domů.

Večer byl u nás koncert skupiny Hamana, která se původně skládala z dětí Famadoua Konaté. Teď už to není jen jeho rodina, nicméně podívat se přišla spousta sousedů, Mansa Camio a Bangali, dorazil i Okaz v tričku Sparta. David o něm prohlásil, že se asi má v Německu dobře, protože docela zpašíkovatěl. Potkali jsme se i s nějakými dalšími bělochy, kteří pobývají v okolí. Hamana se předvedla v nejlepším světle, atmosféra byla i díky obecenstvu strhující, byli jsme nadšení, bubeníci se téměř prali o to, kdo bude sólovat a peníze pro účinkující jen létaly.

Během vystoupení Jura nachytal jednu holčičku, jak upíjí pivo z láhve, kterou měl někdo postavenou pod židlí. U Frenkiho totiž nemáme nikomu z Afričanů nabízet alkohol, jednak se to neslučuje s jejich náboženstvím, jednak nechce, aby se z jeho domu stal veřejný bar. Takže tohle je takové naše privilegium, ty hnědé skleněné lahve Skol, tak to Mariam asi moc lákalo.

Po koncertě pomalu začaly přípravy na 600 km dlouhou cestu do Bara. Mansa s sebou přivedl dva ozbrojené vojáky, své známé, kteří nás ráno doprovodí až na kraj Conakry, takže cesta městem by měla být bezpečná. Sbalili jsme krosny a šli na pár hodin spát.