TUČŇÁKŮV ZÁPISNÍK Z AFRIKY 10

Včerejší večeře i dnešní snídaně se konaly na střeše. Působí to slavnostně a honosně, i když jsme stůl a židle přestěhovali jen o tři metry výš, než stojí obvykle. Je tu teď úžasný klid, nestřílí se a jestli to tak vydrží, jsem moc ráda, že jsme nakonec neodletěli. Působí to na mě, jako kdyby odjela nějaká hlučná a náročná návštěva a dům je najednou prázdný a tichý.

Taky Isabel říkala, že je dobře, že tu ještě pár dní zůstanem, odpočinem si, nebudeme odjíždět ve stresu a naše poslední vzpomínky na Conakry budou barevné, slunečné a bez výstřelů.. Mimochodem k snídani byla zas Veselá kráva, vypadá to, že se všechno vrací do normálu:)

Opouští nás Russel. Dnes poletí do Paříže a zítra pokračuje do Vancouvru. Tenhle Kanaďan už tu přesluhuje pěkně dlouho, původně měl odlétat 10. února stejným letem jako Žanet a Katrin. Proto se s ním loučíme slovy, která by byla v jiné situaci velmi nezdvořilá: „Doufáme, že už tě tu neuvidíme!“

Na letiště s ním jede celá banda od Fanty Kaby, budou zjišťovat, jak to vypadá s Royal Air Maroc, které se začalo chovat jako pštros, zamklo kancelář a nikdo nebere telefony. Z celé téhle anabáze s leteckými společnostmi, které v krizových situacích kašlou na své zákazníky, pro mě plyne jedno poučení. Do frankofonních oblastí Afriky příště s Air France. Jsou sice dražší, ale Frenki správně podotkl, že jelikož tu Francouzi mají spoustu svých lidí, zřejmě na ně tlačí vláda, aby létali, jinak by se chovali úplně stejně jako ostatní, to si zas nedělám iluze.

Čekáme na oběd, z Prahy se nám ještě neozvali, snad v pořádku dorazili.. Ovšem přišel se na nás podívat Aboubakar - náš poslední odpolední tanečník, ze kterého už Vopici naskakuje vyrážka, jen ho vidí, už tu zase obchází a rozepíná a zapíná si kalhoty, úchylák jeden, takže opravdu všechno už začíná být takové, jako dřív:)

„Nezáleží na tom, jestli jsou zážitky dobré nebo špatné, hlavně když jsou dost silné..“ Honza

Já s Davidem, Červík a Honza jsme se dnes vypravili na procházku, která tento výrok beze zbytku naplnila. Plán nevypadal nebezpečně, chtěli jsme pěšky dojít k oceánu, který je vidět ze střechy Frenkiho domu. Z Petit Simbaya jsme prošli částí Nongo, užívali jsme si pocit, že jsme po několika dnech zase venku a hledali uličky, které by nás mohly zavést na pobřeží.

Jednou takovou jsme došli až úplně na kraj Conakry, ale mezi námi a oceánem ležel ještě tak kilometr políček, do kterých jsme místním nechtěli šlapat. David s Červíkem to chtěli zkusit ještě jinudy, tak jsme prošli dalších pár uliček, vyšli na hlavní a pak uviděli cestu, která vypadala, že tam někam vede. Už se mi tam nechtělo, ale abych nebyla nařčená z lenivosti, moc jsem se nevzpouzela.

Po pár metrech jsme si všimli třech vojáků sedících u cesty, bohužel oni nás taky a že máme jít k nim, no ve všech byla malá dušička, nakonec jsme jim ale dokázali vysvětlit, že se jen chceme podívat na moře, zkontrolovali nám pasy a nechali nás jít! Chtěli jsme co nejrychleji zmizet, ale oni zas, že jsme chtěli k moři, tak proč jdem jinam, už jsme jim nechtěli vysvětlovat, že se jich bojíme a tak jsme teda k tomu moři šli.

Všechny ovládla euforie, jak jsme to zvládli a že ani nechtěli úplatky a za vtipkování a zlehčování podobných situací jsme došli až na bahnité kamenité pole, což bylo zdejší pobřeží za odlivu, táhlo se tak několik kilometrů a někde v dálce se dal tušit oceán. Cha cha cha, my jdem dvě hodiny v takovym vedru, abychom došli k bažině, no to se musí vyfotit, cha cha cha, Honza vyblejsknul pár panorámat, ještě vyřídil jeden telefonát, tak co, půjdem? cha cha cha a najednou stál za náma voják a nějaký dva přisírkové a začlo to: Tady je prezidentovo, máte snad povolení sem chodit a fotit, půjdete s námi, jinak prezidentovi zavoláme adt.

Dohady nikam nevedly a tak nás odvedli do vojenské stanice, která stála na návrší nad pobřežím a které jsme si předtím vůbec nevšimli. David se snažil jednoho z přisírků uplatit, ale ten se mu jen vysmál, protože věděl, že z nás na stanici vyrazí daleko víc. Došli jsme k několika betonovým boudám, kde posedávalo asi deset vojáků. Musím říct, že jsem strašně bála, jen tak tak se mi dařilo hystericky nebrečet a zachovat aspoň zdání klidu.

Posadili si nás na lavici, přišel velitel, vybral od nás pasy, sehrál divadlo, co a jak jsme strašného provedli a nakonec došlo naštěstí jenom na ty peníze. Když zaplatíte pokutu, můžete odejít. Vyndali jsme bankovky ze všech kapsiček, pan šéf to všechno sepsal, podepsali jsme se, vzal si 120 000, drobný nám vrátil. Ještě pěkně poděkoval, málem dodal Přijďte zas a ukázal nám cestu zpátky.

Když nad tím teď tak přemýšlím, jako lehkomyslní blázni jsme vyvázli opravdu snadno. Pořídili jsme nejdražší fotky za celý pobyt, možná je zkusíme prodat CIA, protože koho jiného by zajímalo okolí vojenského objektu:). Pokud to zajímá i vás, tady jsou..

I když je to tady stále klidné, oddechnu si až v letadle opouštějícím guinejský vzdušný prostor. Včera mluvil Wojtek se svou přítelkyní v Polsku, byla vyděšená, o Guineji začala informovat polská média a zprávy neznějí úplně optimisticky. Včerejší první den rozhovorů Lansany Contého s dalšími mocnými se nevyvíjel dobře, Lansana nechce ustoupit ani o píď a rebelové ze sousedních států jsou prý tady, aby ho chránili.

Cítim se v neustálém napětí, večer byl před naší bránou hluk, nějaká ženská vřeštěla a lidi se hádali, já jsem to viděla nejmíň na vražedné komando, ale to se jen Pablo pohádal se svou holkou, ale tady to holt řeší půl ulice.

Dopoledne jsem se rozhodla strávit prázdninově, když už nemůžem tančit ani hrát, aspoň jsem se opalovala. Ze střechy mě vyhnaly až opakované nízké přelety dvou vojenských vrtulníků, to vás prázdninová nálada přejde docela rychle. Čekáme na oběd, čekáme na odlet, stanné právo má trvat až do pátku, štve mě, že si ti vojáci ze včerejška zapsali naše jména a my to ještě podepsali.

Prezident evakuoval svou rodinu do Maroka. Rozhovory pokračují, zatím bez výsledku. Dnes dopoledne nám na SN Brusselss řekli, že zítra určitě neletí a že se možná dostaneme do letu Air France. Už mám plný zuby tohohle možná, snad, doufejme.. Chci pryč. Vojáci dělají v domech razie, hledají původce nepokojů, aby na ně mohli svalit vinu za rozbité benzínky, aby to vypadalo jako výtržnosti a ne jako protesty proti prezidentovi.

Stanné právo dnes zase o kousek ustoupilo normálnímu životu, vycházet se může od 6:00 do 20:00. Chceme toho využít a vyrazit na Matoto, další velký trh, který by měl ode dneška normálně fungovat, nakoupit nějaké dárky se kterými SNAD zítra odletíme.

Nákupy proběhly bez problémů, objevila jsem ještě nějaké bezva látky, Vopi trička, chilli papričky a růžový baret. Zpátky jsme jeli přeplněným taxíkem, ale způsob, jakým tam byli pasažéři naskládaní, mě opět překvapil. Vzadu jsme seděli já, David, Honza a nějakej pán, na sedadle vedle řidiče Vopi s nějakou paní, potud vše normální. Ale řidič přibral jednu slečnu ještě na svoje místo, nechápu, jak mohl řadit a šlapat na pedály, ale dojeli jsme.

Večer přišli Fantakabovci, na pivko a na pokec, tak jako každý den. Kdo ví, jak dopadne náš zítřejší pokus.. píšu na poslední stránku sešitu, takže už bychom měli odletět, na žádné další silné zážitky už nemám místo:) Zítra touhle dobou už budeme v letadle. Inšaláh!

Podruhé zabalit, znovu objednat taxíky, rozdat dárky těm, kteří si o ně neříkají a zopakovat těm, kteří je vyžadují, že pro NĚ žádné nemáme. A pak už jen loučení - s Normou, Schonem a Wojtkem, kuchařkami a nejsmutnější s Prezidentem. Se psem Prezidentem:) Prézi se stal miláčkem všech, o to tíž si teď bude zvykat opět na chování místních. Nevím, jak v Africe obecně, ale v Conakry psy moc rádi nemají, často je kamenují, mají uřezané uši a vůbec jsou takoví zubožení. K Prézimu se sice jeho pán Ali, Frenkiho správce, chová slušně, ale o nějakém hlazení a drbání nemůže být řeč.

Po dvanácté jsme dorazili na letiště. Je obklopené vojáky, z čehož okamžitě znervózním. Od naší patálie u moře z nich mám docela hrůzu. Frenki říkal, že jsou tu jako doprovod státníků z Libérie a Sierra Leone, kteří se přiletěli do Guineje zaručit, že na hranicích nejsou připraveni žádní jejich vojáci, jak se tu začlo proslýchat.

Přeměna letenek z nefunkčních Sn bruseláckých na vysněné Air France proběhla nečekaně hladce, naše cesta domů teď vypadá následovně: Conakry - Paříž - Brusel - Frankfurt letíme a do Prahy jedeme autobusem. Ulevilo se mi, když jsem nové letenky konečně držela v ruce, nad letištěm pořád přelétávaly stíhačky a Lansana prý už stihnul pozatýkat více než 100 lidí z opozice.

Rozloučili jsme se s Frenkim a Isabel, z letiště pokračovali aspoň na pár dní na ostrov Room, mají odlétat až za týden - 27. 2. Hodinu jsme strávili na check-inu, kde nás našel náš konzul a udělal z nás potom takové protekční ovečky, pan doktor Dia má všude známé a tak proběhlo odbavení bez sebemenšího zádrhele.

A pak už jen závěrečné foto, obejmout Aliho, všichni se těšíme domů, jenom Červíkovi se asi neodjíždí úplně lehce, nechává tu svou Bižu a teprve se uvidí, jak, kdy a jestli se ti dva ještě uvidí.

Před nástupem do letadla ještě vyzkoušela mé nervy na pochodu jedna černoška, která nám kontrolovala pasy a řekla, že nám chybí víza do Francie. Jak do Francie, my jsme Evropská unie, nic nám nevěřila a postavila si nás vedle. Chtělo se mi na ní řvát, ať mě okamžitě pustí domů, k výbuchu nastřádaného napětí naštěstí nedošlo, nějaký jiný úředník jí potvrdil, že jsme skutečně členy EU, což pouze komentovala slovy To jsou mi novinky. Pustila nás ke stolu, kde už nám jen prohrábli baťůžky, opípali detektorem, a pak už se skutečně nemuselo dělat nic jiného, než vystoupat po těch nejvytouženějších schůdkách do letadla.

Let byl dost náročný, vřeštící děti samozřejmě nemohly chybět, bohužel se přidaly i turbulence, které nás různou intenzitou oblažovaly celých šest hodin. Teď sedíme na letišti Charles de Gaulle v Paříži, měla bych na chvíli usnout, do Bruselu odlétáme v 7:30.

Sedíme v autobusu směr Praha. Úplně vyřízení. Po dni čekání a přestupování na letištích konečně začala poslední část cesty domů, v Praze budeme vytupovat zítra brzy ráno. Kromě krásných a ostatních vzpomínek na Afriku si vezeme průjem (Honza stíhal letištní toalety last minute), nachlazení (Vopice má horečku), co si naopak nevezeme, jsou naše zavazadla, která skončila neznámo kde, batoh přilétl jen Vopi a to jen díky tomu, že ho omylem poslali jiným letem a ve Frankfurtu už na ni čekal. Tak na sobě máme její trička a mikinky, protože naše zimní věci se nachází tam, kde naše zavazadla - neznámo kde.

Na nějaké hlubokomyslné bilancování nemám sílu a stejně je zbytečné - každý z nás si z této cesty veze něco jiného, kolik lidí, tolik podob, proto tenhle deník berte jako subjektivní pohled pouze jedněma očima. Moc si vážím toho, že jsem tohle všechno měla možnost prožít, a chtěla bych za to poděkovat.

Zavazadla nakonec nikdo neukradl, dorazila o pár dní později, nelíbila se francouzským celníkům, tak si je v Paříži proklepli.

Nejrůznějším úředníkům (čekým i guinejským) se prozměnu nelíbí Bižu, nechtějí ji sem za Červíkem pustit, navíc jim Červík popravdě řekl, že se s ní chce oženit, což byla zřejmě chyba. Úřady si nejspíš přejí být obelhávány, aby tím pak mohly ospravedlnit přísná nařízení a rozhodnutí. Bohužel teď už vědí její jméno a tak si ji taky proklepnou. Asi jsou pro ně lidé z Afriky mířící do Evropy stejně podezřelí jako ta naše zavazadla. Našemu Romeovi a Julii držím palce a doufám v happyend..

z www.humanisti.cz
„Tlak mezinárodního společenství přiměl guinejskou vládu upustit od násilného potlačování snah o změnu a přijmout požadavky občanské společnosti. 23. února byl zrušen výjimečný stav, poté byla organizátory přerušena stávka a prezident jmenoval nového předsedu vlády Lansanu Kouyatého, jednoho z kandidátů navrhovaných opozicí. Avšak teprve 28. 3. byla jmenována nová, dlouho očekávaná vláda. Žádný z ministrů není členem prezidentovy strany a vláda je tak obecně společností přijímána. Život v zemi se začal vracet do svých kolejí a my doufáme, že se nejedná jen o znamení jedné překonané krize, ale že jde o začátek hlubších změn. Guinejcům přejeme hodně síly na cestě změn v jejich zemi.“
K přání se připojuji a i zde doufám v happyend:) I proto, že už mi otrnulo a stýská se mi po sytých barvách, ještěrkách a rezavé prašné hlíně a moc bych se tam za pár let chtěla vrátit.