TUČŇÁKŮV ZÁPISNÍK Z AFRIKY 9

Určitě jste zvědaví, jestli Žanet s Katrin odletěly nebo ne, takže - neodletěly. Teď tu sedíme u snídaně ještě s Russelem, Kanaďanem od Famadoua, který měl včera letět taky. Večer jeli společně autem, na hlavní ulici řidič zastavil, vystoupil a že se jde podívat na Kosu, jak to tam vypadá. Vrátil se až za půl hodiny, že je prý cesta zablokovaná velkými kameny a tak se vrátili. Frenki ale poslal Aliho, aby to zkontroloval, protože řidiči nevěřil a ukázalo se, že právem. Kosa byla průjezdná, řidič se asi jen bál pokračovat v cestě. Stejně by to bylo k ničemu, Ali se od nějakých lidí jedoucích z letiště dozvěděl, že bylo zavřené.

Mezitím dorazil Červík s Bižu, z čehož jsme měli velkou radost, protože i když jsem si nepřipouštěla, že by se jim něco mohlo stát, stejně jsem se o ně trochu bála.

Před obědem přišli na návštěvu Norma, Wojtek a Schon, jejich učitelé dnes odmítli hrát, protože po okolí stále chodí bandy a rabují obchody. Mám strach, na tanec ani pomyšlení, ale třeba Akaša s Bárou se nebojí a tancují za hlasitého bubnování o sto šest. Těžko říct, jestli jsme my jen zbytečně pos..aní a ony statečné nebo my ti rozumní a ony lehkomyslné? Těžko jim to zazlívat, protože všichni víme jenom neurčité zvěsti a ony se rozhodly jim tolik nevěřit.

Mezi informační hity například patří to, že se prezident v noci údajně pokusil o útěk za hranice, ale armáda mu v tom zabránila. Pokud by se mu to bývalo podařilo, je dost pravděpodobné, že by podporoval válku v Guineji ze zahraničí.

Žanet s Katrin to jedou znova zkusit na letiště. A my ostatní jsme tu měli aspoň na chvíli rozptýlení, to když Červíkovi z kapsy do tureckého záchoda vypadnul mobil, který měl Bižu pohlídat. Následovala záchranná akce, u které nechtěl nikdo chybět. Já jsem se chopila kamery a jestli film někdy vznikne, bude tohle jeho nejvtipnější okamžik:) Mobil už je v suchu, rozložený, očištěný a navoněný.

Nic se nezměnilo, jestli přece něco, tak k lepšímu určitě ne. Letiště je pořád zavřený, takže nejen že Žanet a Katrin jsou zase tady, i když například Katrin už dnes měla být v práci, ale ani nehrozí, že by zítra odletěla první část naší výpravy.

Nejradši bych otočila kouzelným prstenem a zmizela domů, neco se změnilo a začala jsem se tu opravdu bát. To, co se tu teď děje, se vůbec nedá srovnat s předchozí stávkou. Střelbu už neslyšíme z povzdálí, ale sedíme pěkně v první řadě, někteří z nás už i zažili, že vedle nich dopadla kulka vypálená do vzduchu.

Dnes v noci spali na střeše jen opravdoví odvážlivci, neboť bylo slyšet, jak se kulky odráží od sloupů, což naznačuje, že už se nemíří tak vysoko „do vzduchu“, jako dřív. Nejhorší je, že nemůžeme vůbec nic dělat, není možné se odsud dostat autem ani letadlem. Takže teda sedíme v tý první řadě, napjatě posloucháme zvuky z ulice, pijeme pivo, protože ještě je a hrozně kouříme.

Obrazotvornost pracuje na plné obrátky, včera večer jsme s Vopicí úplně vážně zjišťovaly, kudy z domu co nejlíp zdrhnout, až přijdou. Dobrý místo je u záchodů přes zeď k sousedům nebo se schovat do starý nefunkční ledničky. Anebo pod postel:) Večer to právě bylo uplně strašný, hrozně jsem se bála. Ležely jsme na břiše na střeše, úplně vmáčklý do vyhřátýho betonu a poslouchaly jsme, jak městem chodí „Mikuláš“. Jako když jste malí a špicujete uši, jestli ten pohyblivej hluk a štěkot psů už míří k vám, tak něco podobnýho, jen si k tomu ještě přidejte přibližující a vzdalující se střelbu. Šla jsem spát oblečená.

Ráno je pěkně na prd, skoro jsem nespala, po snídani máme s Frenkim vážnou poradu. Jediná dobrá zpráva je, že dorazil směnárník Alfa. Frenkimu už totiž docházejí peníze. Alfa musel jít pěsky s plnou igelitkou peněz, aby se k nám dostal, říkal, že to bylo velmi obtížné.

Šíří se další šílené zprávy, dnes mají stávkující zaútočit na prezidentský palác. Habib taky vyprávěl, že když vyrabovali benzínku, otevřeli poklop do nádrže a lidi přibíhali a nabírali benzín kbelíkama a tři tam spadli a utopili se. No ale dokud sedíme všichni v pořádku tady u snídaně a baštíme bagety, je to ještě dobrý.

Po poradě víme víc. Stávka měla původně začít až dnes, když prezident nikoho nejmenuje na nějaký post. Jmenoval, ale špatného, takže už v pátek vyšli studenti do ulic a byly to natolik násilné demonstrace, že od té doby je všechno zavřené a na ulici nevychází mnoho lidí. Podél hlavních tras jsou zničené skoro všechny benzínky.

Frenki volal na německé ministerstvo zahraničí, tam ale řekli, že to nemůže být tak zlé, protože o tom nevědí. Na německou ambasádu tady v Conakry se nedá dovolat, protože tam asi nikdo není a tak taky nikdo nemůže dát vědět do Německa na ministerstvo, že to opravdu špatné JE. Což výborně ilusruje zmatek a dezinformace, které ohledně situace panují v Guineji a natož pak v Evropě.

Shodli jsme se na tom, že poprosíme někoho doma, aby o nás informoval naše ministerstvo, tak uvidíme. Ještěže Hanz ani Ondra nakonec nejeli s námi, budeme je teď potřebovat v Čechách:)

Přišli Schon, Norma, Wojtek i Russel, je fajn, mít je tady, přinesli nové zprávy. Russel mluvil s americkou ambasádou, která radí nevycházet, dnešek je prý důležitý, Lansana má vydat nějaké prohlášení, nevědí sice jaké, ale bude to důležité.

Tak už jsme v kontaktu s českou ambasádou v Akkře v Ghaně i s ministerstvem zahraničí. Ptali se nás, na jak dlouho máme jídlo a vodu, jestli jsme všichni zdraví. To zatím naštěstí jsme.

Začalo platit něco jako stanné právo, v ulicích jsou vojáci a když uvidí někoho „blbnout“, bez ptaní střílí, tak radši nevycházíme, sedíme, posloucháme hudbu nebo zprávy, dochází pivo, občas někdo venku vystřelí, někdy je to pěkně blízko. Ali vzal z pokoje svou pušku a šel se ukázat na střechu. Frenki všechny uklidňoval, že se to tu tak dělá, aby bylo vidět, že je v domě taky zbraň.

Večer jsem byla tak unavená, že jsem padla pod moskytiéru a spala až do rána, ani jsem se nestihla bát:) Stanné právo už se projevuje, přes den je střílení míň, protože v ulicích není tolik lidí, zato vojáků ano. K snídani máme poslední Veselou krávu. Pokud se nedostatek týká jen taveného sýra, je to pořád ještě dobrý.

Vycházet se může od šesti ráno do šesti večer a platit to bude asi do pátku. Odboráři požadují odstoupení prezidenta, takže nějaký kompromis už asi nepřipadá v úvahu. Telefony vyzvánějí, zprávy se mění a upřesňují, syn Lansany se teď cítí oprávněn být prezidentem, protože mu to řekl Alláh.

Zákaz vycházení je upřesněn na 20 hodin, ven můžeme mezi 16. a 20. hodinou odpolední. Akaša odvádí skvělou práci, včera se dala do telefonování a je v kontaktu s konzulem tady v Conakry, s ambasádou v Akkře, se svou sestrou a ministrestvem zahraničí v Praze. Od všech získává informace nebo jim je předává a všechny nás uklidňuje, že o nás někdo ví.

Zprávy z rádia oznámily, že většinu moci převzala armáda, vojáci vás můžou bez důvodu zatknout, proto je lepší vůbec nevycházet, ani v povolené hodiny. Ale kdo se odvážil do obchodu na roh, který nestávkuje, tvrdí, že všechno venku vypadá normálně. Je zakázané jezdit autem a demonstrovat, první letadlo poletí nejspíš až v sobotu. Informace od konzula z Akkry to potvrdily. Moc nám pomáhá, Frenki řekl, že je nejschopnější ze všech lidí, se kterými ohledně této situace jednal, vzal si i jejich jména a zkusí je předat společně s našimi německé nebo francouzské ambasádě, které se Frenki všemožně snaží kontaktovat už dva dny. V případě evakuace by nás totiž měli vzít s sebou právě Francouzi nebo Němci.

Pro Američany už je na letišti připravené letadlo a měli by je evakuovat právě teď. Russel doufá, že se na seznam šťastlivců taky dostane, i když je Kanaďan. Taky mě moc potěšilo, že český honorární konzul tady v Conakry pan Dia se nabídl, že bude Akaše volat ráno a večer, aby si ověřil, že jsme v pořádku a snaží se pro nás zjistit nějaké informace o letu.

Nálada je dobrá, střílení výrazně ubylo, po čase si na to vlastně zvyknete, takže jediným problémem se stává nuda. Nedá se bubnovat, tančit se mi taky nechce, nemůžeme vycházet, uvnitř není moc co dělat, za chvíli dočtu i knížku, co tu mám s sebou..

Ještě tak černý humor, ten nás drží nad vodou. A propos, voda dochází, Frenki se bude snažit v povolených hodinách zajistit další, ale je to ve hvězdách. Vlastně není jisté nic, všechno může dojít, hrozím se prvního rána, kdy se kuchařkám nepodaří sehnat chleba, je stávka a stanné právo, ale člověk na to snadno zapomene, když je tu tak krásně, slunce svítí a palmy šumí ve větru.. až do dalšího výstřelu:)

Včera večer byla další válečná porada, Žanet s Katrin dostaly naději, že odletí. Air France vypravilo let a jejich kamarádka v Německu zařídila, že se do něj dostaly. Takže odjely potřetí na letiště, doprovázel je Ali, vyprávěl, že v ulicích byla hrozná atmosféra, stříleli hodně blízko auta, vojáci se snaží zastrašit lidi, aby zlomili jakýkoliv odpor. O půlnoci poslaly holky sms, že letí. Hurá.

No a naše porada se týkala toho, že si máme v Čechách taky najít nějakého člověka, který pro nás udělá něco podobného. Volba padla na Ondru Henžlíka, Ondro, dostaň nás odsud! Telefonisti se vystřídali, Akaša jen flirtovala s konzuly:), proto jsme ji sesadili a mobil má teď na starosti Honza.

Nejčerstvější zprávy od Ondry naznačují, že vězíme hluboko v pr..elní situaci. Sobotní let je zrušenej nebo plnej, my, co máme letět v úterý, máme jakous takous naději, že poletíme, ale lidi, co měli být už od včerejška pryč, jsou přebukovaní až na 3. března! A jestli let v úterý milá SN Brusselss taky zruší, tak my se domů dostaneme v květnu, nebo co? Nemáme tolik peněz, pojištění, antimalarik a bůhvíčeho ještě.

Na návštěvu přijel konzul doktor Dia, diplomatickým autem s českými vlaječkami a v kšiltovce s nápisy CZECH a PRAHA. Moc nás neuklidnil, přivezl s sebou Pavla, pracovníka bezpečnostní agentury, kterou si najímají ambasády a ten nám přímo strašidelně vyprávěl o tom, že provokatéři z Libérie a Sierra Leone už jsou tady a společně s místními rebely se snaží dělat dusno a vojáci je výstřely rozhánějí. Proto se budou snažit nás odsud dostat co nejrychleji a za každou cenu.. kterou budeme ale muset zaplatit.

Nejbližší letadlo, které letí v sobotu, je Air France a nové letenky, které nám zabukovali, stojí 35 000 Kč. SN Brusselss pouze oznámilo, že všechny lety až do 20. 2. jsou zrušeny, 20. - což je datum našeho regulérního odletu - se poletí, pokud se nezhorší bezpečnostní podmínky, které se ale snadno mohou úplně podělat. Musíme se rozhodnout do zítra - buď dát za tenhle výlet dalších 35 000 a na 99% být už v sobotu večer v bezpečné vzdálenosti od tohohle zmatku NEBO čekat na náš úterní odlet a riskovat možný zvrat k horšímu, kdy už těžko budeme moci chtít po někom pomoc, když nám ji nabízejí teď.

Tak se o tom debatuje, sedíme tu a posloucháme BBC Afrique, kterému pořádně nerozumíme, k večeru se rozšířila zpráva, že ministerstvo obvolává naše příbuzné, které jsme do teď - teda aspoň já - drželi víceméně v nevědomosti, tak jde mobil z ruky do ruky a rychle voláme domů, aby špatné zprávy věděli první od nás.

Nová denní rutina vypadá tak, že Honza od rána telefonuje a proměnlivá skupina lidí kolem něj mu všelijak asistuje a radí se. Akaša tančí bez hudby, protože se zas povídá, že by se nemělo hrát, Červík opravuje dveře od záchodu, každý se prostě snaží zabavit, jak nejlépe dokáže.

Kancelář SN Brusselss na letišti je zavřená a nedá se jim dovolat. Bára přišla s novou variantou, přebukovala si nástup na let do Dakaru, kam linka SN normálně létá, jen nepokračuje do Conakry. Tam se snad dá dostat nějakými místními letadélky, problém může být jen se senegalským vízem. Takže s nejbližším Air France s novou letenkou poletí jen Akasha, Simona, Jura a Štěpán. My ostatní budeme čekat, jak se to vyvine, v nejlepším případě poletíme domů tak, jak bylo plánováno - 20. 2.

Připadám si už trochu jak ve vězení. Nebo v reality show. Začíná tu nabíhat takový to chování deseti lidí v uzavřený vile. Vždycky jsem si myslela, že to účastníci nejrůznějších Vyvolených naschval přehánějí, protože se předvádí před kamerami, ale my se tu taky dohadujem a pitváme každou blbost, protože prostě není co dělat. Akorát o nás ještě nehlasují diváci:)

Vypadá to, že si u Frenkiho diplomati podávají dveře, dnes dorazil polský konzul, aby se tu setkal s Wojtkem. Byl moc sympatický, přijel i se svou polskou manželkou. Zrovna jsme obědvali (něco jako pálivej špenát ve kterým plavali krabi) a mě připadalo vtipný, že vedle u stolu včera seděl černoch, který se nás perfektní češtinou ptal, jestli je někdo z nás z Varů a dnes tam sedí jiný černoch, který Wojtkovi praví bardzo dobrže:) Bude se ho snažit dostat do Polska, i když se tu měl původně zdržet až do půlky března.

David s Honzou odjeli s polským konzulem na letiště zjistit, jak to doopravdy je a vrátili se se zajímavými novinkami. Je tam provoz, letadla odlétají a přilétají, jenom naše SN Brusselss nikde. Mluvili s nějakou paní z jejich kanceláře a ta jim poradila, že se máme následující dny snažit nacpat se do letů Air France, že nám k nim ZADARMO?! převedou naše letenky. No moc tomu nevěříme, spíš uvažujeme o odletu do Dakaru, jak to chce udělat Bára.

Každopádně zítra letí letadlo Air France, kde mají čtyři z nás zaplacené nové letenky, na letiště ale pojedeme všichni a budeme se snažit se tam dostat taky.

Včera nám nad hlavou lítaly vrtulníky, dnes tu celé odpoledne přelétávaly stíhačky. Buď jsou cizí nebo tady někdo demonstruje sílu. Na BBC prý hlásili, že se vojáci rozštěpili na dva tábory, no nejvyšší čas zvednout kotvy.

Večer chtěly jít holky se svými tmavšími polovičkami někam ven, v zákazu vycházení, tak jim Frenki docela jasně vysvětlil, že je můžou zatknout vojáci a chtít po nich peníze, ale může to být i záminka, aby přišli sem a dělali problémy. A že první, co bude, že jim ostříhají copánky, protože je nemají rádi, ani dredy ne. Ozbrojené složky mají asi stejný vkus všude na světě:)

V noci mě probudil šílený bengál z Frenkiho pokoje, nakonec jsem v tom rozpoznala hádku nezvyklé intenzity, Isabel ječela přímo zvířecky, ozývaly se i rány, jakoby se tam prala celá hospoda. Nebylo zas takové překvapení, Isabel má od začátku druhé stávky deprese, nebaví se s námi a na Frenkiho je naštvaná, že neodjeli do Bara, jak plánovali, ale že se rozhodl zůstat tu s námi, dokud se situace nezlepší. Frenki říkal, že snila o krásných dnech strávených s ním, místo toho přiletěla, byla dlouho nemocná, pak začaly nepokoje.. no a tak si dala pár piv a vztek šel ven:)

Tak nás zbylo pět. Po odpoledni stráveném na letišti odletěli ti čtyři plánovaně a Bára neplánovaně.. Akaša, Jura, Síma a Štěpán do Prahy, Báru se na poslední chvíli podařilo přebukovat do Frankfurtu.

Jsme zpátky u Frenkiho, teď právě nám jejich Airbus přeletěl nad dvorkem. Byla bych ráda na jejich místě, ale zas tolik mě to nemrzí - když jsme odjížděli na letiště, chtělo se mi brečet, protože když se zrovna nestřílí, tahle země chytne za srdce a kus si ho vezme.

Po cestě jsme viděli, co dokáže rozzuřený dav. Například obchod u benzínky, kam jsme si chodili kupovat evropské dobroty. Představte si, že obrovská ruka vezme jeho vnitřek a prostě ho vyndá a vezme si ho. Zbyly jen tři obvodové zdi.

Lidí na ulicích už bylo poměrně dost a na letišti nikdo nedělal problémy, dokonce to chvíli vypadalo na kýčovitý happyend: Jura našel svůj vysněný suvenýr, o kterém už několik dnů básnil a sice vypálenou kulku na parkovišti před letištěm. Dostali jsme se na seznam volných míst dnešního letu, navíc jsme v hale potkali postupně Mohameda Bangouru i TonTona Syllu, guinejské učitele, které známe z pražských workshopů a tady v Conakry jsme je nestihli navštívit. Už jen dostat ty zpropadený letenky, pustit závěrečnou hudbu a titulky.

Bohužel se zjistilo, že SN Brusselss nahrazuje letenkami Air France pouze ty lístky, které už propadly. Což není případ nás pěti, my jsme byli ujištěni, že v úterý určitě normálně poletíme, ať už s SN nebo AF. Ke konci dorazil i pan Dia, který pomohl Báru, která letenku propadlou měla, na poslední chvíli dostat do letadla a nám slíbil, že v úterý tu bude s námi.