TUČŇÁKŮV ZÁPISNÍK Z AFRIKY 4

Budíček ve 4 ráno byl nemilosrdný. Něco málo jsme snědli, tak tak se stihlo kafe a čaj a rychle zamykat pokoje, donést batohy před dům, kde už je začali přivazovat na střechu naší dodávky. Nakonec se do kombíku k Mansovi už nikdo nevejde, tak jedeme všichni v dodávce i s Bangalim, Mansovým synem a Pablem.

Nástup do vozidla probíhal za tmy, motalo se kolem něj dost lidí, kteří pomáhali upevňovat zavazadla nebo už se snažili nastoupit, navíc jsme všichni byli takové polomrtvé mátohy takhle po ránu, proto není divu, že se najednou ozval slabý výkřik a baterky osvětlily Vopici vylézající ze stoky. Po krajích ulic tu jsou totiž docela hluboké strouhy na odpadky, tahle začínala hned za bránou domu a Vopi měla štěstí, že bylo období sucha, takže se jen odřela. Slivovicí jsme vydezinfikovali rozbité koleno a při té příležitosti pro jistotu i žaludky.

Pokračovali jsme ve skládání se do auta, takže další slabý výkřik už jsem slyšela zevnitř. A pak Frenkiho silnější „neee, to snad není možné“, když pomáhal vylézat ze stejné stoky i Žanet.

Cesta městem proběhla naprosto v klidu, s vojáky jsme dojeli až na oficiální hranici vzdálenou 36 km od nejzazšího výběžku poloostrova, kde má Conakry centrum. Za oficiální hranicí ovšem neoficiální Conakry pokračovalo ještě hodně dlouho. Pak už na sebe nalepené domky začaly prorůstat stromy, zelenou a žlutou vysokou trávou, teď se u cesty jednou za čas objeví maličká osada s chýšemi a ohníčky nebo větší s domky a obchody.

Nebe začíná světlat, je krátce před východem slunce. Stavíme, aby se Mansa mohl pomodlit, aspoň si můžem protáhnout nohy, porovnat, komu začínají víc otékat a nasnídat se. A rychle zpátky do auta a jede se. Velmi svižně, musím říci, pan řidič je vyloženě závodnický typ, na pěkném úseku z přetíženého Mercedesu vytáhne i 90, no ale silnice je zrádná, najednou díra jako hrom, čili šíleně brzdí a tak pořád dokola. Spát se moc nedá.

Čím víc se noříme se do vnitrozemí, díry v silnici se mění v krátery, které nás zhruba každé dvě minuty přinutí prudce zabrzdit a překolébat je ze strany na stranu jak při vlnobití. Zadek necítím, kolena otlučená od předních sedaček, už několikátou hodinu posloucháme příšernou kazetu, asi řidičovu zamilovanou, nejvíc nesnáším hit Bon aniversé Seku, který je tam jako naschvál dvakrát za sebou. Když nebrzdíme kvůli kráterům, tak kvůli krávám nebo jiné zvěři pasoucí se na silnici.

Už se těším do Bara, připadám si trochu jak v safari autobusu, s nadšením koukám přes okýnko na pestrobarevné lidi, domy, ale zároveň se jich bojím, a tak se nemůžu dočkat, až vystoupím ven mezi ně. Doufám, že na vesnici nebude problém s natáčením, když jsme stavěli v jednom městečku na kafe, křičeli, kameru mi zakrývali a vůbec nevypadali přátelsky.

Právě jsme překonali další kaňon v silnici (silnici?), už nikdy si nebudu stěžovat na kvalitu silnic v Čechách .. a začínám mít dost, je krátce po třetí, jsme desátou hodinu na cestě, za pár kilometrů bude delší pauza, aspoň půl hodiny, hurá.

Zastavili jsme v Dabole, středně velkém městě a pár odvážlivců šlo zkusit místní krmi v restauraci. Ta vypadala jako dřevěná kůlna se spoustou much, ale řekla jsem si, že před příjezdem do vesnice bych stejně měla svoje střeva připravit na to, co je čeká a jídlo jsem si dala taky. Na výběr nebylo, všichni jsme dostali rýži s červenou pálivou omáčkou, kluci si navíc dali hovězí - prostě zbytek nějaký krávy i s kůží a málem i s kopytem:). Moc mi to nechutnalo, Nanamba umí stokrát lepší rejži s červenou pálivou omáčkou, i když to vypadá stejně, není to totéž.

David je extremista, zavrhl balenou vodu a dal si místní do kelímku s tím, že mu to třeba pomůže od zácpy. Na ulici jsme si koupili ještě buráky a sezamové sušenky a teď čekáme, co to s námi udělá. Já to pro jistotu spláchla několika vydatnými doušky slivovice. Ale co, čeká nás nejmíň týden vesnické stravy, ze které v minulé výpravě onemocněli téměř všichni. Musím si zvykat na jiný přístup - ne že to, co je podle Evropana špinavé, je i nebezpečné.

Něco před devátou večer jsme konečně dorazili do vesnice, byl nejvyšší čas, za chvíli bych se z toho hrkání rozpadla. Byla už tma, vjeli jsme do dvora Mansovy školy a vystoupili opět na jiné planetě. Kolikrát ještě se mi tohle v Africe stane?

Sedíme v altánu, unavení, někdo spíš leží, Mansa sice Frenkimu slíbil, že bude všechno připraveno, ale není ani jídlo, ani kam jít spát. Tak za hodinu dvě přinesli večeři a nakonec se rozdělovaly postele. V nabídce byly 4 chýše po dvou a 2 domky. Vytáhli jsme si s Davidem chýši, je moc krásná, uprostřed je robustní starožitná postel, kterou bych v africké vesnické chýši vážně nečekala. Pověsili jsme nad ni moskytieru a po patnáctihodinové cestě přišel konečně zasloužený odpočinek.

V noci jsem se vzbudila úplně dezorientovaná - asi kruhovým tvarem domku, zdálo se mi, že se to celé točí a ne a ne zastavit a že je někdo uvnitř a ... radši jsem hned znova usnula. Asi se na nás přišli podívat duchové z lesa, protože Červík měl taky zvláštní sny.

Ráno je krásné, ale chladné. Gratuluju si, že jsem s sebou přibalila spacák, byla jsem v něm zachumlaná až po bradu. Po snídani jsme vyrazili na procházku vesnicí, kterou jsme včera projížděli až za tmy. Okamžitě nás obklopila spousta dětí, chytaly se nás za ruce, navzájem jsme se představovali, ale jmen bylo tolik, že jsem je okamžitě zapomínala.

Před obědem jsme se vypravili k řece, je prostě úžasná, úplně čistá, jsou v ní sladkovodní škeble, je široká, mělká, líná, ale rychlejší proudy se zvlášť u protějšího břehu taky dají najít. Jsem okouzlená, je to tu tak krásné, krásní lidé, krásná krajina, cítím se tu líp než v Conakry.

K obědu je kromě obligátní rýže s červenou omáčkou i čerstvá papája, ananas a melouny. Nejsme tu jediní Evropani, poznali jsme tu jednu Francouzsku Loránc a Marcuse s Benem. Beno je Jánošův dlouholetý kamarád a Marcuse zná Žanet, říkala, že ho tu potkala před 14 lety, když byla v Africe poprvé, od té doby ho neviděla až teď, kdy se setkali znovu tady.

Máme za sebou úžasné odpoledne, obcházeli jsme důležité lidi ve vesnici a obdarovávali jsme je kola ořechy. Nejdřív jsme navštívili chýši, kde byli pohromadě takoví milí děsně staří dědečkové, stařešinové, kteří rozhodují o důležitých věcech týkajících se vesnice, potom jsme šli pozdravit nejstarší ženu vesnice a nakonec se zastavili u nejstaršího muže. Jmenoval se Mamady Condé, vyprávěl, že za Sékou Tourého, prvního guinejského diktátora, pracoval jako šéf přístavu v Conakry a hodně cestoval. V Německu byl rok předtím, než se Frenki narodil.

Děkoval nám, že jsme ho přišli navštívit a přinesli kola ořechy, pochvaloval si, že víme, co se patří a velmi si toho vážil. Podle něj je moc důležité, aby lidé přijížděli sem do Bara a jeho obyvatelé tak viděli, že to, co dělají, má smysl a někoho to zajímá. Když jsem ho pozorovala, jak tam tak sedí mezi všemi, kteří mu beze slov prokazují úctu, zamrzelo mě, že u nás se vnímání stáří úplně otočilo, možná je to daň za pohodlný život a za to, že díky naší medicíně není vysoký věk takovou vzácností. Tady je braný jako zásluha a výsada.

Kamkoliv se hnem, pronásledují nás děti, jakmile zmerčí nějakou volnou bílou ruku, máte o doprovod postaráno. Vopice tu má navíc tlupu asi 15 klučíků, kteří si ji chtějí vzít za ženu. David se dopoledne u řeky parádně spálil, teď se každou chvíli ozývá jeho zaskučení, to když ho někdo poplácá po zádech. Třeba kovář Sako:)

Pomalu se začínáme orientovat v místních pozdravech v jazyce malinke - iniké, aniké, tanamasí, tanasité, tanaté, od oběda tanamatele, ambekofe - na viděnou, ambesoma - dobrou noc... Lidi se tady pořád zdraví, výměna těchto zdvořilostních frází může při setkání trvat třeba pět minut, vše se navíc prokládá všudypřítomným francouzským ca va? (jak se máš). Takový stručný pozdrav by vypadal asi takto A: Iniké ! B: Iniké ! A: Tanamasí? B: Tanasité! A: Tanamasí? B: Tanasité! opakuje se libovolně krát, popřípadě přicházejí variace A: Tanate Conakry? B: Tanasité! A: Tanate Baro? B: Tanasité! A: Tanate luma? B: Tanasité! A: Mbá (pokud je A muž, ženy říkají Ahá).

Zaslechli jsme zprávy v rádiu, situace vypadá nadějně, Lansana od včerejška vyjednává se stávkujícími odboráři. Takže se asi vrátíme už za týden. Dnes večer se nebude hrát, je neděle a to by zřejmě neměla být žádná hudba, jestli jsem to dobře pochopila. Aspoň se pořádně vyspíme, zítra je snídaně v osm, začínáme v devět hodin, bubeníky bude mít na starosti Mansa, taneční hodiny se budou průběžně vyvíjet, protože to bude poprvé, co v Baru organizují taneční výuku. Budeme dělat Kurabadon, dunumbu, kterou můžou tančit i ženy. Čili si myslím, že budeme celý dopoledne honit dobu:)

A je to přesně tak, jak jsem předpokládala, bubeníci hrají dunumbu a my se v povzdálí snažíme chytit tu proklatou dobu. Frenki si náš taneční babinec vzal pěkně stranou, tleskáme, šlapeme si, zpíváme, nakonec i hrajeme, ale doba stále nejistá:) Jsme jen čtyři, Báře je špatně, tak leží. Nakonec nás nějaké kroky učí Suri, vynikající tanečník, ale moc nám to nejde.

Po obědě jsme se šli podívat k Sakovi do kovárny. Vypadala jako ostatní chýše, jen měla navíc větrací průduchy, ale stejně tam bylo ještě větší vedro než venku. Se Sakem tam pracovali další dva muži a dvě děti, které pomáhaly rozdmýchávat oheň. Fascinuje mě, s jakou ladností a samozřejmostí se při těžké práci pohybovali, jako ostatně všichni tady. Ženy při praní prádla nebo když nesou na hlavě obrovský náklad.

Všudypřítomné děti už začínají být trochu neúnosné, pořád si vynucují pozornost, dáte všem bombón a za chvíli se na vás řítí stádo těch, co se o tom někde dozvěděly a div že se neobslouží samy. Možná je to chyba, tohle bezdůvodné obdarovávání, pak se běloši nesmí divit, děti si myslí, že je to tak u nás normální. Když ony jsou ze začátku tak roztomilé, že byste jim dali všechno .. Ale když vidím ty nelítostné bitky o pytlík bombónů, mám strach, co se bude dít kvůli autíčkům a plyšákům, které jsme s sebou jako dárky přivezli.

Po páté hodině jsme v Mansově doprovodu vyrazili na ústřední místo vesnice, kterým je „Bara“, rozlehlá náves s obrovským stromem. Teď tady kluci hrají fotbal, běhají tu slepice, ale jinak je to místo, kde se konají nejdůležitější slavnosti a události.

Například Dunumba, kterou snad uvidíme v pátek. Tady na Baře ji ale můžou tančit pouze všichni Barati - muži - najednou při opravdové dunumbě, nám však skromnější podobu této slavnosti ukáže jenom jejich část, a proto se bude odehrávat jinde. "Barati" jsou nejsilnější muži vesnice, je to skupina zhruba stejného věku, teď jich je ve vesnici asi osmdesát. Všichni muži ve vesnici mají svou skupinu, nejmladší patří do "Baratikuda", nejstarší jsou "Baratikodo". Je to typ sociální vazby, muži ze stejné skupiny společně procházejí důležitými okamžiky svého života (např. obřízka). Slavnosti na Baře je možné sledovat ze 4 tribunek, které patří nejvýznamnějším rodinám.

Uprostřed návsi je obrovský strom, tipovali jsme mu stovky let, ale není mu ani šedesát, Mansa říkal, že stromy na místech, kde se často hraje, rostou mnohem rychleji. A potom nás zavedl do posvátného lesa. Bohužel nás ale mezitím obklopilo a doprovázelo tolik dětí, že Mansovi se před nimi o tajemství podivných stromů nechtělo mluvit, a brzy jsme odcházeli s tím, že nám to řekne později. Chceme se tam s Davidem ještě vrátit, protože les je opravdu zvláštní. Můžete dokonce Mansově rodině zaplatit malý obnos, něco si přát a někdo z rodiny toto přání lesu přetlumočí. Prý mají docela vysoké procento těch splněných.

Večer jsme seděli u stolu v altánu, pili pivo, které Beno přinesl z jedné chýše sloužící jako bar a Frenki s Honzou hráli na kytaru. Frenkiho zamilovaná je Nedvědova U stánků, kterou upřímně nesnáším, ale když ji pod africkýma hvězdama procítěně zpívá náš velkej šéf česky s roztomilým německým přízvukem, neubráním se dojetí:)