TUČŇÁKŮV ZÁPISNÍK Z AFRIKY 2

Startujeme z Florence. Akasha, Jura, Simona, Štěpán, Bára, Honza, Vopice, Červík, David a já jsme z Prahy vyrazili v půl páté a v pět dvěma autobusy směr Frankfurt. Část skupiny si totiž koupila lístek na jiný autobus než měl zbytek, takže jsme se pak vtipně na benzínkách dojížděli a do Frankfurtu přijeli společně.

Na rozvadovském přechodu jsme se nelíbili celníkům, takže jsme se museli pochlubit obsahem svých příručních zavazadel. Vopi vezla spousty roztomilého harampádí, kterému celníci moc nerozuměli, až když vypadl na podlahu autobusu hopík, rozesmáli se a pak už nás nechali. Zpětně to ale byla jediná komplikace na celé dlouhé cestě, kterou jsme měli před sebou.

O půlnoci po příjezdu do Frankfurtu nás čekalo milé překvapení. Pietro, náš kamarád z léta, se ten den od Jánoše dozvěděl, že máme přijet, a tak na nás čekal šest hodin - v hospodě, a kvůli nám musel vypít deset piv. A pak nedal jinak, než že s ním do té úžasné hospody musíme jít ještě na jedenácté. Byla to vážně dobrá hospůdka, patřila Milanovi, Čechovi, který do Frankfurtu odešel po revoluci. Dali jsme si poslední české pivo na dalších pár týdnů, pokecali a u Pietra přespali - jestli se tak dá dvouhodinové kóma nazvat.

V pět ráno jsme vyrazili na letiště. Odbavení proběhlo hladce, jen Červík nepřestával pípat a musel si sundat i své zablácené kanady.. a potom už ho dál nezdržovali :) Malým letadlem, kterým jsme přeletěli do Bruselu, jsme byli trochu zklamaní, ale na bruselském letišti už na nás, jednu dvě evropské rodinky a spoustu černochů čekalo obrovské letadlo dle našeho gusta. Let byl dlouhý a únavný, šest sedm hodin, spát se moc nedalo, neboť děti bělošské rodinky se spřátelily s dětmi jedné černošské a pak už vřeštěly a výskaly celou cestu pospolu.

Myslím, že to, kam letíme, jsem si pořádně uvědomila až při mezipřistání v Dakaru, kde vystoupily tři čtvrtiny letadla a mně začal trochu bolet žaludek, protože příště jsme na řadě my. Za hodinu už jsme se snášeli do oranžové vrstvy prachu, rozeznávali jednotlivé domy, dosedli na dráhu a viděli letiště vypadající jak české JZD i s polem, všimli si rozkročených vojáků stojících kolem - vůbec se mi nechtělo ven. Nakonec jsme ale byli první, kdo vystoupil a vydal se k letištní hale.

Prach, suchý vítr, teplíčko, zvláštní vůně a všichni na nás koukají. Na letišti je velký zmatek, Štěpánovi zabavil policajt pas a chce vidět jeho batoh. Nakonec požaduje jen peníze, které mu Štěpán odvážně nedá. Všichni si najdem svoje zavazadla a tak nějak podivně vyváznem bránou ven. A tam na konci rampy na nás čeká Frenki! Hurá! Stmívá se, od toho červeného prachu je tu zvláštní šero, štípou nás první afričtí komáři. Čekáme na autobus, který nás odveze domů. Přijíždí dodávka s lavicemi vzadu, vejde se nás tam i s doprovodem šestnáct - prozatím početní rekord. Jedeme městem skoro za tmy, přirovnala bych to k něčemu mezi czechtekem, grilováním, gardenparty, smetištěm, hřištěm, dopravní zácpou...Tak takhle vypadá a voní Conakry. Po ulici - tankodromu - přijíždíme k Frenkimu. Dostali jsme pokoje, jsou krásné a čisté, dům úžasný a výborná večeře - rýže, zelenina, ostrá omáčka, banány (čerstvé ze zahrádky :)

Ráno organizační schůzka, potom jdeme do města na trh Kosa s Ablem, Abasem, Pablem a dalšími. Kupujeme pomeranče, jejichž cena se za dva roky zdvihla více než dvojnásobně, platí to i pro většinu ostatního zboží, inflace je tu opravdu velká. Narazili jsme na kola ořechy - část výpravy jim propadla, ostatním nechutnají. Jsou trpké, ale zahání žízeň a mají povzbuzující účinky. Ablo mi ukazuje mýdla, která mají údajně bělící účinek a mezi africkými ženami je po nich velká poptávka. Nejdřív mi to přijde hrozné, ale u nás vlastně taky někdo chodí do solária.

Vracíme se právě včas na oběd s našimi učiteli, Mananou Cissé a vynikajícím bubeníkem Koungbananem Konde. Manana je „zasloužilá“ tanečnice a choreografka guinejského národního baletu, bude jí už jistě hodně přes šedesát, i když by jí to nikdo nehádal - vzpomínala, že v roce 1962 tančila i v Čechách. Na otázku, kolik jí bylo, odpovědět nechce, byla prostě „petite“.

Ablo pozval Davida na zkoušku kapely, ve které hraje, nakonec se jdeme podívat všichni. Nádherný dům, kde se zkouška koná, patří Billymu Konaté. Kapela hrála parádně, seděli jsme a ani jsme nedutali. Cestou zpátky jde většina domů, ale já a David jdeme s Ablem shánět telefonní karty. Nemají je, kvůli stávce je některých věcí nedostatek, ale cesta se vyplatila, protože Ablo nás vzal do domu Famadoua Konaté. S mistrem se pozdravíme a pak chvíli sedíme na slavnosti, která tam právě probíhá - ženy se vrátily z pouti do Mekky. V Guiney totiž vyznávají Islám, ale každý tak vlažně nebo intenzivně, jak uzná za vhodné.

Vracíme se až za tmy, už je přichystaná večeře, na kterou jsou pozvaní všichni sousedi. Je to od Frenkiho hezké gesto, večeří s nimi vždy, když do Conakry přijede, však mu také ten nejhlavnější soused děkuje a pak říká jedno přísloví:„ Když chceš, aby se někdo usmíval, dej mu nejdřív najíst.“

Snídaně naprosto francouzská - bagety, máslo, džem, nutela, veselá kráva, okurky, rajčata, banány a kafe. Vítáme se se Saly, má být naše dopolední tanečnice, ale dnes za ni zaskakuje její kamarádka Bižu. Po první tříhodinovce tance jsem úplně vyřízená, tančí se Yankadi.

Kurz u Frenkiho je letos rozdělený na bubeníky a tanečnice. Dopoledne je každá skupina zvlášť, popřípadě když se bubeníci stihnou naučit něco k tanci, můžou se k nám na konci přidat.

Po obědě byl čerstvý ananas, nemůžu se ho nabažit. Dům už je plný lidí, přichází se jich sem podívat spousta, někteří chtějí obchodovat - na dvoře jsou rozložené látky, sošky, hudební nástroje, ale ceny jsou nadsazené. Na trhu jsou i pro bělocha ceny normální, čili daleko nižší. Tam se ale nemůžeme vypravit, dnes jsou ve městě nepokoje, prý někoho dokonce zastřelili.

Frenki přivedl madam Dramé, švadlenu, večer přinese ukázat svou sbírku látek a můžeme si nechat něco ušít. Na to se ovšem strašně těším.

Odpolední taneční tříhodinovka je společná, půlka volnější, aby mohli tančit i kluci, půlka ostřejší. Volnější půlka začala tak ostře, že to bylo dost i na nás. No ale pánové váleli neskutečně, Kuku mastili hodinu a půl nebo dvě. Učila nás Manana, občas něco ukázala, ale tančil s námi hlavně její syn Mohamed. Tancovaly jsme s klukama, pak chvíli samy, ale po dvou hodinách jsme toho měly stejně dost. Mananě se to hodilo, chtěla odejít dřív, ve městě to teď není bezpečné a báli by se jet za tmy.

Předali jsme první dárky. Včera peníze od Bobra za prodané djembe kuchařce Hadje, dneska panenku malé Adamě, která byla Davidovou oblíbenkyní už minule.

A discman Ablovi. Měl strašnou radost, říkal, že na to čekal pět let, teď má sluchátka nasazená neustále, když s někým mluví, dokonce i když sóluje na djembe k našim hodinám tance.

Večer se tu dal dohromady lingvistický kroužek, výměna frází, slovíček, pozdravů probíhala všemi směry: česko - francouzsko - malinke - susu. Dostala jsem africké jméno Maoa Camara, Vopice se odteď nazývá Buntu Rábi. David je jasnej Dauda Biskit už z předloňska, Bára byla Memuna a jeden z kluků - možná Štěpán - Aboubakar, další jména už jsem bohužel zapomněla.